Když valí bol se na tě s temných chmur,
a hrozí pohltiť ti celou duši,
když proniknuta želem útroba
pod tíhou tisícerých muk se kruší,
když lidský nerozum neb zlosti šíp
v tvé srdce žhavých jizev metá rány,
že roní krev, jež mísí v slzu se,
i chvějíc kormoutí se ňader stany,
když sama bratř tvá, kterou v hrudi své
jsi kojil celým pokladem své lásky,
ti v slepé vášni splácí nevděkem,
a záštím ryje do duše tvé vrásky –
tu perutí se z kruhů rmutných vznes,
leť duchem v stanů hvězdných světlé říše,
vnoř v moře nekonečnosti svůj um,
do tajin věčné pravdy vnikni skrýše;
i stichne bol a s ducha skane žel
před ohromností myšlenek těch tváře;
v nich najdeš síly nové čerstvý zdroj,
i rozpučí zas srdce v novém jaře.