Na břehu, na Izoře písčité
s jinochem děva sedí bělovlasá,
severu bájná mlha matkou jí,
z jeho však oka plane jihu krása.
Zabloudil tam, jak jasný, teplý den,
pohlíží na ni něhou jihu jitra –
unyle ona hledí vlnám v proud,
v zrcadlo temnolesklé svého nitra.
Na jeho rtech se chvěje lásky třpyt,
tak jako rosa květu na koruně –
vhalena v tuman ona ponurý
mramor svůj bílý v černé topí tůně.
Z vrbiny utrh proutek ohebný,
do písku před ní letná slova ryje:
„Miluji tě jak jihu oblohu,
po níž mé srdce do dálavy nyje.“
Čte děva písmo něhy plamenné,
upírá na ně pronikavé zraky –
přiběhla vlna temná, těkavá,
bájivým šumem splákla v písku znaky,
setřela je a vtáhla v hlubinu,
v čeřivý dále proud se děva dívá,
ukryvši srdce do závoje mlh,
tak jako pod ní řeky vlna snivá.