Stojí hora proti hoře ve dvou srázích jak dvě stěny; mezi nimi bystrý potok slapem hučí, hází pěny.
Celý obzor velké doupě, jeho boky žhavá skála; klenutím mu jasný blankyt, s jehož báně slunko pálá.
Po skalách se temná jedle vzpíná marně k nebes báni, tajemství ponurých břímě nesouc na své hrdé skráni.
Na jedné z těch strání příkrých v kousku bříly pěti dlaní hakoviště žena táhne, a muž hákem orá za ní.
Rozhalenať jeho ňadra, velké kosti, mocné svaly, a ta celá jeho postať koží krytý balvan skály.
Ona na skále té břízou, jíž byl uťat vrchol záhy; smutně dolů věsí větve, rozedrána, beze vláhy.
Kudy stoupá, smáčí břílu její potu krůpěj žhavá, a muž pevně drže klače pot ten v brázdu zaorává.
Blízko nich dvé synkův smahlých kratci půdě nadlehčují; koza na skále se pase, tam, kde mech a kapraď bují.
„Čehy ženo, pospěš trochu, dohakovať rychle třeba; svatý Urban juž juž tady, bude ovsa na kus chleba.
Horko ti, chceš odpočinouť? Nekalá to žena z tebe: v letě sužují tě parna, v zimě zas tě pořád zebe.
Táhni jenom – táhni, čehy! Odpočneš, až skončím brazdu; já si zatím půjdu škubnout do panského lesa hrazdu.
Žena dále táhne čehy, skončili už celou brazdu, a muž zatím jde si škubnout do panského lesa hrazdu.
Pot se řine s její čela, odpočívá v měkkém mechu. Na protější stráni ptáček zpívá píseň milou slechu,
zpívá to, co někdy bába u přádku jí vyprávěla, když se při ní malé děvče v dlouhých nocech hrůzou chvěla.
Zpívá o jablíčkách zlatých, zpívá o dalekém kraji, kdežto lidé svatý pokoj a dostatek všeho mají.
Zpívá o stříbrných zdrojích, zlatých rybkách, květném ráji, diamantech, skvělých perlách, o zemi, kde vše jak v báji.
Zpívá sladce, zpívá mile, kolébá ji, v spánek snábí, v mlhotkaný závoj kryje, svůdnými sny ducha vábí.
Hejno vran tu zakrákalo náhle v lepý sen ten její; prchnul ptáček, s ním sen luzný, oba v nebes blankyt spějí.
A muž s hrazdou na ramenou s přáním vzpíná zraky vzhůru, by kus nebe mohl zorať ženou pro oves si v zůru.
Ale místo holé bříly vidí vrány na lazuru, jako v jasném, denním světle zlověštící temnou chmuru.
„Krákejte, co chcete vrány, neustraší nás ty zvěsti; však my život zachráníme, dobudem ho ze skal pěstí.“
A zas dále v stráni příkré v kousku bříly pěti dlaní hakoviště žena táhne, a muž hákem orá za ní.
A pod nima bystrý potok slapem hučí, hází pěny; hora stojí proti hoře ve dvou srázích, jak dvě stěny.
Cookies on Poetry Cove