Přilétli s nebe snové půvabní, na hlavě vínek nejluznějších květů, na juné tváři růže zarděné, radosti úsměv na rozchvěném retu,
pohárů rozpěněných v rukou lesk, myšlenky hvězdic kolem čela vity, ve zraku jasném modrou oblohu, v lazuru její žhavých slunek třpyty.
Uprostřed květných luhů jinoch stál, na jeho duši slétli geniové, do srdce nadýchali květnou báj, vzbudili v ňadrech citů roje nové.
Zrak upřel mládec v dálnou dálavu, i uzřel tamo celých světů vnadu: lásku i rozkoš, zlato, slávu, čest, a dívku kynoucí mu prostřed sadů.
Uchvácen touhou v smělých útrobách za zjevem světlým dal se v jiné kraje; při každém kroku ale jeden sen opustil jej, i odvál v říši báje.
Každičké slasti krůpěj nejmenší geniem jedním zaplatil v své pouti – v čelo již vráska počíná se rýt, nepokoj srdce kalí, duši rmoutí.
A když je vidí, any letí dál, prudčeji pádí, kam jej nitro pudí; ale tím více opouští jej sny, smutek se vkrádá do zbouřené hrudi.
Odlétly všechny – v dálné dálavě s očí mu zniklo, co jej táhlo silou: láska i rozkoš, zlato, sláva, čest, půvabné sady s kynoucí mu vílou.
Zabloudil v poušti – kamo vrhne hled, unylá práznost zeje naň, tma čírá, ba vlastní nitro, sestárlé jak step, smrtelnou úzkostí jej bolně svírá.
Zatoužil nazpět v mládí ztracené, zatoužil nazpět po snech čaroluzných, z nichž ani jeden nezbyl zmdlelému uprostřed myšlenek a citů hrůzných.
„Vraťte se, vraťte snové mládí zpět, sleťte se s hůry na mou duši sirou, tak jako ptactvo na chrámovou báň, byste mne nadchli nové síly vírou.“
Geniů sbory, snové půvabní v oblaků strou se po obloze hávu, v neznámý plují kraj na křídlech svých, s úsměvem klidu hledí v zemskou vřavu,
nevidí srdce bolem skrušené, nesou se dále, až se tratí zraku – a poutník hyne pod břemenem svým v života poušti prostřed tmy a mraků.
Cookies on Poetry Cove