Slunéčko krásné letního ohně
vítám tě na lazuru nebe zas;
tak jako spásné myšlenky boží
jest tvojí záře zlatotřpytný jas.
Ty cite světů, ty srdce mírů,
k tobě se nesu z pozemských vírů.
Jedinou vlnou paprsku tvého
setřena s mojí duše tma i stesk,
zoufalost, žel i nenávist krutou
ve propasť vmetal tváře tvojí lesk;
démony borce tichého klidu
milostný dech tvůj odvanul s vidu.
Světlá tvá něha v blankytu proudech
v ňadrech mých překonala každý bol,
niter mých bouři skojila černou,
pokryla světlým hávem smutku zmol,
prodechla teplem mrazivé city,
jež strastí valem v hruď byly vryty.
Srdce zas bije radostí lásky,
objal bych páží celý dálný svět,
bratrský jemu polibek vtiskl,
pernatým ptencem ku lazuru vzlét,
skřivánka zapěl třepetným hlasem
v nebeském modru pod slunka jasem.
Otevru tobě slunéčko boží
brány svých ňader, celou svoji hruď,
zasyp ji světlem, teplem a žárem,
k naději nové umdlelou ji zbuď.
Ty cite světů, ty srdce míru,
k tobě se nesu z pozemských vírů.