IX.

Nad knihou dumá svého života u lampy Dubský v zahradě si dosud, rád by z ní vytrh’ mnohý smutný list, do něhož vryt jest jeho bolný osud;

ale je kniha ta jak kutý kov, a písně rmutné, jež v ní načrtány, nesmyjou ani slzí potoky, a jejich zvuk tak unylý jak hrany.

Z ponurých dum a matných žití snů mužíkův známý hlas jej nyní budí, volá jej k přítomnosti útrapám, a ryje nový bol do jeho hrudi.

„Potluka žebrák zmizel jako dým, za to však v naší ruce Bartoň mladý, s ním také jakás dívka tajemná, jež v hustý závoj halí tváře vnady,

a, mlčíc jako sama temná noc, v bázni se třese listím na osyce; jmenovat ale nechce jméno své, vzdýchá jen, kryjíc rukama si líce.“

Jako když ze skal mocným rozpukem vytryskne pramen z ukrytého zdroje, v Dubském tak předtucha se prodrala budíc v něm náhlý příval nepokoje.

Obvyklou sílou tlumí ale vznět, před sebe předvést oba rozkaz dává, a, hlasu přísný tou ač klidné zní, v útrobách jeho bouří přec se láva.

S ponurým klidem Vojtěch před ním již, a Jella naň jsouc opřena se chvěje; samoten s nimi hejtman posupný strhuje dívce závoj s obličeje,

a vidí dcery postať před sebou, skloněnou k zemi tvář a bledost retů. Za krátké okamžiky noci té setřás’ jí úžas s lící jaro květu,

jako když vesnou po slunečném dnu sesype nebe bouř i blesk se honí, a jabloň poklad květů půvabných s košaté koruny své na zem roní.

Nezahřměl ještě otce se rtů svých, a slyší hlaholit již pevně dceru: „Nežli své slovo hněvu promluvíš, to věz, že v dnešní noci tajném šeru

utkán je pro věk celý osud můj, a jasná slova ven jsou položena: života jeho běh je žitím mým, ten zde můj muž a já jsem jeho žena.

Zločincem je-li, také já jím jsem, v žalář-li půjde, půjdu s ním tam v bolu ortel naň padlý ortelem je mým, co jemu určíš, mně jsi určil spolu.“

„Neblahé dítě“ – Dubský dívce dí – „zraky své sklop a odvrať od mladíka, neb z jeho myšlenek se proudí krev, v rukou se jeho kmitá meč a dýka.“

„Čisté jsou rty, jež líbaly mne dnes, a duše jeho jako sníh je bílá; ale byť v ňadrech spal mu černý hřích. a z jeho rukou byť i krev se lila,

srdce mé s jeho srostlo na věky, živel jak k živlu bývá ohněm skutý – od sebe neodloučíš oba víc, leč bys je vrhl v nových žárů rmuty.“

Z Dubského ňader povzdech tlumený úkradem letí do povětří tiše, s hněvem v něm bol i láska zápasí, z prohlubin víru vlny dmou se výše,

s čela se pot mu řine, bloudí zrak, bloudí i duše náhlým jatá zmatkem, neví co říc, co činit nyní má, a němě stojí na kolesu vratkém.

Upřeně dívčin na něj hledí zrak, otcova cítí ducha kolísání, ramenem bělostným jej objímá, na ňadra vzbouřená mu hlavu sklání,

bohatým proudem slzí perlivých kovové nitro taví, lítost budí, a každá slza něhou roněná pohřbené city z mrtvých volá v hrudi.

„Mužem ti staň se mladík“ – otec dí – „a veď jej ve své lásky přístav tichý, duši-Ii slibem tobě posvětí, v propasť že hodí minulostí hříchy,

na vždy že do tmy ukryje jich jed, život že příští novým dnem mu bude, s ducha že smaže činů nápisy, z nichž téci mají proudy krve rudé.“

„O slibuj rychle“ – lepá dívka rce, prosebně vine lesk svých zraků k junu, ret se jí chvěje, jak když větru van silou se opře květu na korunu.

Jinoch však mlčí s hlavou skloněnou, v temném se stínu řasy oko kmitá, bojí se potkat s její pohledem, v němž neklid třmí a lásky bol se zmítá.

„Slibuj, ach slibuj,“ – hlásek stříbrný v pěnivý myšlenek rej junu zvoní, chvějná se bázeň zvukem tetelí, přímý se zraku hled v zem rmutně kloní.

radosti hasne v obličeji svit: a vlasů černých proudy kadeřavé, náhodou rozpoutané z úvazů, tak jako bystřiny se valí tmavé.

Z mihavých snů se jinoch probouzí, a hlasem kovovým jim pevně větí: „V malém svém minulosti obraze nevidím žádné plámy hříchů lpěti,

a život můj je spojen s láskou tak, jako se na obloze hvězdy třpytí, a nebo jako honí se tam mrak – vždyť láska z mraků hřmí neb hvězdou svítí.

Miloval národ jsem i dívku svou, a to-li je ta černá zbrodně lichá, pak samo jaro skvrnou zemi jest, a vůně květů jejich hanu dýchá.“

„Bujného hada mysli“ – Dubský dí – „oviješ zvučně řeči matným květem; s Jarošem v spolku kuješ hrůzy čin, zejtra jenž vzplanouti má v ohni kletém.“

Zrak klopí jinoch, v tváři rdí se krev; Dubský pak, vida mysle kolísání, na rámě jeho klade ruku svou, a hlasem pohnutým se k němu sklání:

„Spasím tě od záhuby krvavé, vytrhnu tebe Jarošově zlobě; vězněm jsi mým, můj dům ti vězením, a Jella sama budiž strážcem tobě.“

Kmitá se černá kadeř dívčina, oko se plné lesku vzhůru zvedá, rtové se mají k libým úsměvům, rumění tvář se, prvé bázní bledá.

Dříve než jinoch promluviti smí, ruku svou běloskvoucí jemu dává, a její něhy půvab milostný dotýká se ho jako jiskra žhavá. –

Srdce mu na vlnách se kolotá, hlava se točí, mysl v něm se zmítá, kouzlo ho jímá, slepě za ní jde. jako když bludička mu ve tmě svítá.

Dívka již zajatého vede v dům, večerní van jí duje v roucho řásné; za nimi Dubský měří volný krok, úsměv má na rtech a hněv v duši hasne. –

V zahradě prázdno: lampa hoří jen, motýlek noční poletuje kolem, s plamínkem hrá, a křídla popáliv třepetá v mih a ve prach padá bolem.