IX.

Skála nejlepším jest střelcem v světě, proto sluha pánu nejmilejší; chlapisko jak v horách silný dubec, s jiskrnatým okem basiliška,

s tváří osmahlou a opálenou; čtyřicet lét do ní praží slunce, a on jak by smál se jeho práci, vezdy přímo hledí vzhůru zrakem.

Co pán rád má – dvojnásobně sluha; pán co nenávidí – zabije on; stejni v vášních, sluha divočejší. Jenom jeden rozdíl – v jejich chůzi:

před sebe vždy k zemi hledí Jindřich, jak by celý svět chtěl odkopnouti, k nebesům vždy soptí jiskry Skála, jak by na souboj chtěl nebe zváti;

střílejí však oba jako ďábli, milují se jakous divou láskou, city své si vezdy z očí vyčtou. Dověděl se Skála, co se stalo,

jak chtěl Václav zabít jeho pána, a že Marie to zabránila. Václava znal s Marií už dříve, oba z celé duše nenávidí.

Již mu dlouho něco v mysli tane, dnes to musí pánu svému sdělit, který v pokoji svém sedí trudný, mysle, jak by Václavu se pomstil.

„Milostpane, chci vám něco říci.“ „Chlape mluv – vsak rychle, krátce, stručně.“ „Slibte, že mne pro to nezbijete.“ „Neslíbím; však chlape mluv a rychle –

sice lebku rozpůlím ti ve dví.“ Střelec hledí upjatými zraky, jakby proniknout chtěl svého pána, zbádat jeho myšlenky a city;

mlčí, a tak nepohnutě stojí, jakby žulou ze země byl vyrost. Divného cos tuší v zjevu Jindřich. „Bez slibu mluv, já ti rozkazuju.“

„Vaše paní při měsíčku svitu s jakýms mužem scházívá se v parku – a vy nejste pane tímto mužem.“ Skočí Jindřich k němu litým skokem,

za hrdlo jej popadnout chtě silou; a však střelec stojí jako žula; ani údem nehnul, okem nemrk, jenom černé oči svítí v hlavě,

házejíce svoje zvyklé jiskry. Silnější jest oheň očí střelce, nežli rozlítěná vášeň pána, který zaražen v úmyslu letu,

divým temným jemu praví hlasem, v němž všech vášní přitlumen jest hlahol: „Poslyš chlape! Sedm dní ti dávám, sedm nocí,

abys přijda ke mně s ručnicí svou, náboji dvou kulí opatřenou, ukázal mi, co jsi nyní pravil. Jestli projde sedm dní a nocí,

a já neuvidím strašidla ta, pak ti černý havran šeptne v ucho, kde a jak si položil své hnáty. Slyšíš chlape!“

Na celém se těle střelec zachvěl, neboť ví, že pán vždy plní slovo; avšak pevným hlasem pravil: slyšel – poklonil se, a opustil pána.

A ten stanul uprostřed své síně, jako z mramoru jsa vytesaný; a však jenom pohyb zmizel soše, neboť život bujní ve všech údech,

každým čivem moře hněvu proudí, každou žilou sopka ohně sálá, každou myslí plamen spousty hárá. Ale mocnou rukou spoutal oheň,

by se neroztříštil v malé částky – jenom okem šlehal v jednu stranu, a kam padla jeho blesku jiskra, kameny se chvěly, tála ocel. –

Mocnou rukou spoutal všechnu mysl – jenom jedna šlehla skrze ústa: „Ten chlap nelže, to jest on, to Václav! Jak že živ jsem, ustelu jim lůžko,

jedním zvukem v sen je ukolébám, z něhož nic je více neprobudí.“