IV.

„Hola! Perte do té šelmy! – Ukaž mošnu, ďáble parohatý, vyndej z ní své černé zboží, sic ti přetlučeme staré hnáty.“

U Bartoňů čeleď se psi doráží tak na žebráka v poli, a ten oheň sype zrakem, zlořečí a do psů mlátí holí.

Rozlehá se křik a vřava; čeleď vidouc, jak mu srší z očí, sukovitá hůl jak svistá, za hafany na stranu se točí,

a ti na starocha litě dotírají štvaním rozkácení, plášť mu dřou, až cáry visí, pod ranami kňučí, zuby cení.

„Lotři, baby, zákeřníci!“ hlasem chraplivým tam žebrák laje, vousy se mu při tom ježí, šedivý vlas do povětří vlaje.

Rozjařená zlořečením znova naň se pouští chasa litá; v chumelici jeden chumáč, z něhož pěsť a hůl se vzduchem kmitá.

Štěkot, křik a hrozby, lání, kolem rozdupaná v žitě půda; vzali mošnu starochovi, jemuž ve vousech krev proudí rudá.

Z dvorce mladík spěchá k davu, žebrákovi praví přísným hlasem: „Kdo ti mošnu, stará vráno, nacpal divým, kypivým tím kvasem?!“

Staroch krev si s vousů stírá, skaboněná tvář se chvěje zlostí: „Proč se tážeš, holobrádku? Než to povím, dřív tu složím kosti.“

„Svažte šelmu, ve dvůr veďte, však on se tam věrně vyzpovídá.“ „Pojďte, chce-li se vám krve!“ – rozvášněným řevem žebrák rydá,

vymyká se skokem kočky, šíleně nad hlavou holí mává, cáry visí, vous se chvěje, z očí jiskry prší výheň žhavá.

Opět hluk a vřesk a lání. chumelice, páže vyzdvižené, an tu náhle jako z oblak Jaroš mezi zuřivé se žene,

mohutně se v chumáč vplétá, žebrákovi po boku se staví, rány mířené naň maří, hlasem kovovým pak davu praví:

„Buď vám stydno týrat starce, který v mošně nosí vaše práva, hlásaje vám mužným slovem, vzkříšení že velký den již vstává.“

Udivená čeleď couvá, mladík Jarošovi spurně větí: „Do žebráckých mošen kryjí myšlenky své jenom lháři kletí.“

Ušklebně naň hledí Jaroš. máchnuv rukou hněv svůj krotí mocí, a, zdvih mošnu žebrákovu. „Václave“ – dí – „veď mne k svému otci.“

K západu se kloní slunko, dlouhé stíny klid po práci věstí, vlašťovička hledá hnízdo, na střeše dva holoubci se pěstí,

ozývá se chřástal v trávě, na poli dál křepelička v žitě, poslední se včelka vrací, dravý lejsek na ni číhá skrytě,

z komínů dým bílý stoupá, v oknech záře rdí se mihotavá, lupen na větvích se chvěje, po údolích šedá mlha vstává.

Vedle dvora Bartoňova stojí hruše stará, rozložitá; pod ní na sedátku z drnů měkká tráva odpočinek skytá.

S Jarošem tam starý Bartoň vášnivý a bouřný hovor vedou, rukama si vykládají, oba pokyvují bradou šedou.

Prou se přátelé dnes staří, jiskry prší z očí jim a z řeči, myšlenky jich křižují se, dotírají na sebe slov meči.

„Stáda Ivův a tygrův litých“ – prudké Jaroš vede rozhovory – „zakleta jsou v naší půdě, skameněla kouzlem v tvrdé hory;

a teď dotkl se jich proutek, čarovně je nazpět volá k žití, šelmy s beder setřásají břímě skal, jež s rachotem se řítí;

vstávají, hněv plane v oku, svaly protahují, zuby cení; hýbe zem se, půda, hory, všechno kolem trne v rozechvění,

a dech parný vzduchem vane, slyším řev již, vidím krve proudy – nuže vzhůru k svaté válce. meč nechť koná sám své hrozné soudy.“

Na to šedý Bartoň větí: „Národu a lidu život svatý větší buď než právo síly, velebnější nežli meč je klatý,

drahocenný nad krev rudou, povýšený nad hněv okamžiku, nedotknutý vášně hnutím, nespoutaný k válečnému ryku.

A kdo chce ten svatý život lehce v ostří meče položiti, prodal lid svůj svému hněvu, naň se sama pomsta meče sřítí.“ –

Oko Jarošovo plane, tvář se mračí, zlost se klade v ústa: „Také tvých let mladých city zahrabala mysl stářím pustá.

Tré nás bylo – nyní sám jen zbyl jsem hrdě třímat prapor vzhůru; jeden zrádcem, druhý snílkem, který nezná nic, než orat zvůru,

Okem mojím pohleď kolem: dvůr tvůj bílý, zelené ty nivy nelahodí zraku mému; vždyť tam vidím pot a vzdech tvůj tklivý,

úpal dnův a starost nocí, bledou bázeň, chvějné nepokoje, sklámání a neklid, zdání, temnou hlubáň slzí, žele, znoje.–

Vrásky tvář tvou rozoraly. A kam dospěl jsi na konci dráhy? Tajný červ ti hlodá srdce, že byl marný pot tvůj, marné snahy;

hroznou pravou kryješ světu, v ňadrech rozrytých bol tajný bolí, že ti předrahou tu půdu lichvář vyrve, vyžene tě z rolí...“

„Ty to víš...“ „Ba vím i více, rychlý čin že pomůže ti chvatem; spoj se se mnou, a prv slunko nežli vyjde, zasypu tě zlatem.

Syny máš, a kraj ten celý půjde za tebou jak za prorokem; oba na čelo se stavme – hlavou budiž ty, já budu okem,

nad tebou jež bdíti bude, vysvobodí tebe od zoufání; zlata příval bol ti schladí, prv než ztráta dvora tebe raní.“ –

Vstává Bartoň, jak by uštknut, smutně praví pohroužený v hoři: „Tolik zlata nemá země. aniž tolik bohatství je v moři,

abych za ně čin ten konal, záhubou jenž lidu mému bude, jenž jej pohřbí v zříceninách plných nářku, plných krve rudé.

Já znám jiný boj v svém duchu: práce boj a dělnou lásku k lidu; jen v tom spása; všechno jiné klam, jenž šířiti chce černou bídu.“

Vstal i Jaroš zamračený, okem upřeným se na zem dívá, hlavou myšlenky mu pádí, v krvi kypí vášeň popudlivá:

„Nuž tak zhyň v té hroudě kleté, s myslí otrockou v své staré hrudi; dětinský svůj sen sni dále, až tě války ryk a rachot zbudí.

Přítelem mně nejsi více, snad ti jinde kyne přízeň zlatá, neboť věz, že syn tvůj Vojtěch s dcerou Dubského se tajně svátá.“

V šeru z Bartoňova dvora Jaroš volně kráčí se žebrákem; těžce oddechují ňadra, srdce bouří se pod hněvu tlakem.

Do polí se uchylují, z osení jim vánek pochlad nese; ve večerním temnu mlčí, až pak oba mizí v dálném lese.

Ponurých tam jedlí větve černou zvěstí do povětří vlají, pode kroky půda duní, jako ozvěna těch tajných hájí. –

„Poslyš, starče“ – praví Jaroš – „háje mech ti měkký nocleh skytá, přenocuj zde, neboť v městě číhá činu tvého pomsta skrytá.

Noc i les ti útulkem buď, zde tě najdu, jak jen slunce vstane červánky nás opět spojí, vyplníme sobě slovo dané.“

Staroch umdlené své oudy klade na mech na pokraji lesa, Jaroš ale kvapí k městu v šerotkanou noc své hněvy nesa.