IV.

V totéž pěkné letní ráno neděle jest – v Říčné pouť. Bolestné matičky boží jest tam obraz divotvorný,

k němuž lid putuje z dáli. Zde své boly, zde své nářky skládá k její božským nohoum, vyplače se, vyžalostní,

sdělí vše, co srdce svírá. V ní on sama sebe vidí, plnou bolu, jak on žele, a ví nejlíp, že ten bůh jen

sešle na něj slitování, který trpěl, jak on trpí, že ten bůh jen rozumí mu, jenž i člověkem byl někdy.

Matka boží se svým synem bohem lidu přes vše věky. Lid tam jde a obětuje vše co má, i sama sebe.

Neprosí on boha hromu, jenž by zdrtil nepřítele, který v okovech jej třímá, neprosí on boha pomsty,

neprosí on dary síly, by si pomoh sám z té bídy – žádá jenom slitování, ulehčení, trpělivost,

aby snášet mohl dále; chce jen nebe, nikdy zemi. Velká myšlenka v tom bolu, velká mysl v utrpení;

jest to velká mysl míru, jenž se uhostit má v zemi; jest to světla mysl boží, jenž se mezi lid ukryla,

jako vše, co jesti velké; jest to mysl budoucnosti, věštcův, ba samého boha. Modlitby matčika beře,

klade před svého je syna, a on ssílá v ňádra pokoj, mír a novou trpělivost. Vyjde z chrámu, jest zas vesel,

zapomene na své trudy, rád zas žije, rád zas pije, vždyť ta matka tvoří divy. Bylo pěkné letní ráno,

neděle a v Říčné pouť. Staré ženy, mladé ženy, sličné panny vespolek jdou. Mladé pějí zvučné písně,

staré růženec se modlí, aneb litanie k svatým. Tyto za muže jsou zbožné, kteří putují tam k pivu,

zpívajíce teprv tehdy, když již z pouti zpět se vrací. – Každá něco na srdci má, každá ňáké přání skrývá,

každou něco bolí v nitru, byť i sebe mladší byla. Když nic není, aspoň milý souží ji a trápí stále,

tak že duše pokoj nemá. To vše divotvorná matka musí vědět, musí slyšet. Za pannami mladíci jdou,

za nimi pak muzikanti s houslemi a klarinety, s fagotem a troubou, flautou, pazounem i bráčem, basou;

mezi nimi flašinety. Všechno spěchá ku oslavě divotvorné boží matky. Starší muži poslední jdou,

nespěchají, vždyť dost času; na to poslední se vrátí. – Tam jest tlupa hospodářův; rozkládají, rozmlouvají,

mudrují a vypravují. – Václav vůkol znám jest dobře; vědí, že ve dnes má vrátit, a že skrze Říčnou půjde.

Rádi by jej uvítali, stiskli ruku, pozdravili, neb jej všichni rádi mají, jako rád je on vždy míval.

„Počkejte tam na Ondřeje,“ praví starý, šedý Živsa, „neboť dohonit nás spěchá.“ Přidružil se Ondřej k tlupě;

oko jiskřilo se žárem, silněj’ opíral se o hůl, než jak činiti byl zvykl, větší kroky dělal v spěchu;

dlouhé šosy od kabátu, lítaly mu do povětří; čapka překáží mu v hlavě, v níž dnes všechno asi víří,

neb ji stále postrkuje. Vedle něho klusá synek; dvanáct let as v jeho zraku; červený a opálený,

s okem jako tatík bystrým, s jeho urputilou tváří, s jeho ježatými vlasy: synek malý obraz táty,

ba i šatstvo po tátovi, ovšem hodně přistříhané, zobracené, přešívané. Boty nese na ramenou,

aby nezkazil je v cestě; až se k Říčné bude blížit, obuje si je. „Kmotře, proč tak rozdurděný?“

starého se táží druzi. „Dobré jítro – hrom do toho, pěkný pořádek v tom světě.“ „Co pak se vám stalo kmotře?“

„Škoda řeči – kluku pověz, co se stalo včera u nás. Hrom aby je – darmo mluvit.“ Na synka teď všichni hledí,

a ten zakaboniv čelo, zlostným hlasem vypravuje: „Havlíčka nám včera vzali –“ a chtěl dále povídati;

ale táta zhurta odpliv, vzal mu slovo, dále praví: „Rozumíte, tak to bylo! Když as přede dvěma lety

po veškerých našich krajích četníci zde slídívali, Havlíčkovy spisy brali, ba i podobizny tloukli,

měl jsem strach o svoje věci. Přemítal jsem na vše strany, kde a jak je uschovati, by jich nevyčenichali,

a mne k tomu nesvázali, žádné pokuty nedali. Člověk aby pořád platil, a co daně nepohltí,

aby v pokutách jim dával! Právě na půdě jsem stavěl komoru si novou z prken; udělav pak k lomenicí.

novou stěnu u komory, měl jsem dobrou skrýši pro to. Když jsem měl již dostavíno, zavolám si jednou z rána

svého kluka na komoru, a pak táži se ho vážně: Víš, kdo Havlíček byl, Vojto? Vojta na to: táto, vím!

Já pak klukovi zas pravím: Ty to musíš víc než vědět, ty to musíš míti v žilách. On zas na to: táto, mám!

Opět takto se ho táži: A co víš ty o Havlíčku? Na to Vojta zhurta odsek’: Havlíček nám svobodu dal,

Četníci zas nám ji vzali. Měl jsem z kluka tenkrát radost. Já jsem na to sebral spisy, a i jeho podobiznu,

a tak mezi obě stěny všechno jsme tam položili, a pak prkny zabednili. Nikdo o tom neměl čichu,

ani staré jsem to neřek’, jenom Vojta pomahal mně. A když hotovi jsme byli, povídám mu: Vojto poslyš,

jediný ty o Havlíčku a o jeho spisech víš teď; nikomu se o tom nezmiň, a to pamatuj si dobře:

dlouhá ještě bude doba, v které četník bude pánem; kdybych já v té době umřel, a zas svoboda nám přišla,

ať Havlíčka vyhledáš si, a jak písmo čítáš pilně. Vojta zapálil se v tváři, s očí kanuly mu slze,

a já s klukem plakat musil. – Brzy na to přišli drábi, celý dům mně prohledali, po Havlíčku čenichali.

Našli čerta s koňskou kůží, a to těšilo mne velmi; jenom kluk mne dopaloval, neboť za četníky chodil,

usmíval se, poskakoval, a již měl jsem strachy z toho, aby se snad neprozradil. Bylo tré jich, a když pryč šli,

náčelník jich pravil ke mně: Víme dobře, že je máte, však my vám je neslevíme! – Já si myslel: vždyť je dobře,

jenom jděte ke všem čertům, jak my se vás nebojíme; ale mlčel jsem jak pěna, neb z nich každý řetízek měl,

a to víte, k čemu asi. Hrom aby do toho tloukl! Byl jsem potom mučeníkem; neustále slídili mne,

ač jsem si dost pozor dával. Kam se jenom poohlédli, bylo všechno ze železa, musilo být na řetízku.

Ba i psi tu dobu znají. Co jsem naplatil se pokut! Jednou se mně toulali psi, podruhé jsem svítil loučí,

po třetí jsem kouřil v chlévě, jindy zas jsem nechal koně zapřaženého ve voze, někdy zahrál jsem si v cvika,

tu zas stará len sušila, a tak šlo to věčně věkův. Na mou duši, věřte kmotři, už jsem tak byl spleten v mozku,

že jsem se i choditi bál, nevěda, kam klásti nohu, abych pokuty neplatil. Kam se člověk poohlédne,

všude před sebou má zločin, kriminál mu pořád hrozí, ba i bude nejlépe snad na úřad se přestěhovat.

Aby hrom do toho tloukl! Jenom to mne těšívalo, že jsem aspoň zachránil si obraz Havlíčkův a spisy.

Ale co čert nechtěl míti.“ Při tom odpliv’ starý Ondřej, pohled bystře v synka tváře, až se začervenal zlostí:

„Teď mně kluku pověz pravdu, pověděl jsi někde komu o mých Havlíčkových spisech?“ Vojta zpurně mrštil zrakem,

tátovi hned odpověděl: „Na mou duši táto neřek’.“ „Aby hrom do toho tloukl! Když jsme loni dobrovolně

peníze musili půjčit na své vlastní karabáče, přišly na mne čtyry stovky. Já je neměl – nemoh’ dáti.

Na úřad mne zavolali, ptali se, proč nechci půjčit. Já že nemám, a pak ještě že to půjčka dobrovolná,

a že tedy nejsem nucen. Vymlouvali, přemlouvali, že prý by to byla hanba; ale já stál nepohnutě.

Při tom jsem jim vypravoval, mnoho-li jsem platil pokut, aby půjčili ty vládě, a že budou čtyry stovky.

Ale nic nebylo naplat, zbalamutili mne přece. Vida, že tu marné rejdy, povídám mu: milostpane,

prodám tedy žeň letošní, půjčím vládě čtyry stovky, ale výminku si kladu, že mně dají s pokutami

pokoj alespoň rok jeden; – nemám koně, mám jen voly, psa jsem zabil z samé zlosti, lucerny mám ze železa,

karty já již ani neznám, hraju jenom v loterii; u mně všechno po zákoně jde teď jako v kriminále;

když má výminka se splní, půjčím vládě čtyry stovky. Přemlouvali, vymlouvali, konečně mně sliby dali,

budu-li prý povždy hodný, četníci mně pokoj dají. Dobrá! dal jsem čtyry stovky, a měl pokoj dlouhé časy,

podzim celý, celou zimu, a i letos celé jaro. – Myslil jsem, že vyhráno mám! – Letos po mém jarním setí

mučila mne dlouhá chvíle. Dříví měl jsem z lesa doma, kantor ve dne neměl času, s farářem jsme rozhněváni,

děti do školy chodily, se starou mou nejsou řeči, noviny teď samé škváry, a tak byl jsem o samotě.

Čert mně nedal dobře dělat: vzpomněl jsem si na Havlíčka, vytáhl jej z pozákoutí, a tak čítával jsem ve dne,

večer dětem vypravoval. – Krkavec jim pošeptal to; aby hrom do toho tloukl! Včera mne tak překvapili,

když jsem právě Slovana čet’ – bylo večer v pul desáté. Sebrali – toť rozumí se, jenom obraz nechali mně

na mou zvláštní velkou prosbu, když jsem totiž připomenul, že jsem dobrovolně půjčil vládě z kapsy čtyry stovky. –

Co se bude díti nevím, pokutu-li přisoudí mně, a neb do arrestu strčí. Aby hrom do toho tloukl!“

Starý Ondřej odpliv’ sobě, jak by ulehčením bylo. Kleje, až se z úst mu práší; Vojta podle něho klusá,

škaredí se, jako táta. „Nejste sám, můj milý kmotře, praví na to šedý Živsa, „všichni stejnou svizel máme,

nebeský sám bůh to naprav!“