IV.

Úžlabinou proudí jizerské se valy; temena hor vedle strmí do nebes, jako by jim čelem vzpurně vzdorovaly; příkrých strání svahy kryje černý les,

z jeho tmavých hávů trčí tvrdé skály a na skalách roste šedý mech a vřes; v roli kyprá zeleň odívá luh šatem, který paprsků se leskne tkaným zlatem.

Napříč úžlabině hrbolatým hřbetem položila hora drsnou visuť skal; přede věky v běhu kouzelným byl retem obrovský tu kanec natáh’ divý sval

a ztvrd’ v holý kámen mocných čárů letem. S rozevřeným chrupem, jako by jen spal, u Jizery bystré natažený leží, a kde byla srst, tam skaloví se ježí.

Dosud trčí kly, teď skalní věže hradu, který na hlavě mu Záboj postavil; hrad ční nade proudy drže stráž i vládu. Pod ním koupává se vínek ladných vil,

kdy svit bledé luny z pěn je v bujnou řadu vábí ku plesu za vlahé noci chvil. Na Skále však Záboj orlem v hnízda báni vůkol na dědiny mocný pohled sklání.

Mezi kly ostrými skalnatých dvou věží síň je veliká, v ní sloupů dvojí řad klenbu podpírá a po stranách v ní běží; zeď je obložena na úhledný lad

deskou javorovou, v níž se bíle ježí zuby divých kanců, které sklál byl mlat, vedle parohů, jež tvárně rozvětveny haluzemi trčí z vyzdobené stěny.

Na bodácích klů těch onde kůže rysí, tu chlup medvědin a vlčur kosmatých, tu zas hlava tura divokého visí, jejž hrot oštěpu byl v černé rokli stih’.

V pestrotu se ladnou vedle sebe mísí Zábojových lovů nádhera i pych, které, probíhaje lesnou pláň i horu, vlastní rukou vyrval vládě tmavých borů.

Mezi bohatýra vítěznými hony štítů kovových a helm se míhá třpyt a v něm leskem září stříbrojasné spony; mlaty, brnění a mečů břitký vid

svitem kryjí stěny jako drahé clony; na medvědí srsti, v dlouhou pochvu vryt, praděda se Čecha veliký meč klátí, jímž jen Záboj umí bedra opásati.

Šerý večer jest, a rozkladitou síní loučí borových se kmitá rudý jas, z něhož dme se čmoud a stropy dýmem stíní. Za dubovým stolem kypí hodokvas,

k němuž družina si chrabrá sedla nyní; prostorou se vlní rozhovorů hlas, neboť medovina břímě trudu léčí a všem jazyk k bujné rozvázala řeči.

Na jelení kůži Záboj v čele stolu posadil se s tváří, z které velký mrak jako hrozná chmura temně visí dolů; do čela se zaryl těžkých myslí tlak,

ústa přitisknutá věstí příval bolu, žhavé šípy hněvu metá jarý zrak, jak by chtěly oči, které žárem planou, s nebe setřít noc a vznítit zoru ždanou.

Přivála jak havran černá pověst letem, Ludiše i Vanda jaty že jsou v plen; bolest nad chotí a touha za dítětem pálí hruď a srdce svírá noc i den.

Vyšla luny zář nad borů klidným světem, a rek, s druhů plukem na boj připraven, ždá, by tma jen klesla v náruč ranní zory, aby proti Frankům chrabré vedl sbory.

Neví, boj že zmařen a že do zajetí s otcem Zemovidem mladší bratr pad’; v hněvu napětí a v bolu vírné měti sebral druhů voj a opustit chce hrad;

nával myšlenek před činem bouřně letí, na vrahy se řítí, kácí na ně mlat, a duch rozjařený, jatý ztrátou choti, pádí vpřed a hněv svůj v krvi Franků krotí.

V hrdle jako v skalí vázne pramen slova, nitra žel mu tiskne oněmělý ret. Marně medovina barvou jantarová před ním plní pohár lesklý na pohled,

pohár veliký, jejž jako poklad chová, který odkázal mu Čech byl, slavný děd. Ze stříbra je kutý, zlatem lemovaný, v prostředku se lesknou rubínové hrany,

mezi nimi safír plane modrým jasem, opál mihem bledým mírní hravý třpyt; a tak ozářený drahokamů pasem jako hvězdnatého nebe skýtá vid

a je zašlých dob a dávných dějů hlasem. O skvostu tom pěje staré báje lid, praděd Čech jak dobyl rekovným jej činem a sám plníval rád medem nebo vínem.

Varyto se tiskne k pradědovu meči – sladké pění k boji na ozdobě stěn, jako kdy se půvab k mužné síle vděčí. Myslí paprskem jun Lubor ozářen

jímá nástroj zvučný k hudby libé řeči, stane, hlavu vypjav jako z bouře pěn, která se mu zmítá v ňadrech písní mořem, a v strun vlny klade prsty větrův ořem.

Zvuky romoní; tu jako příboj hučí, kdy se o balvany láme v skalní břeh, tu jak v noc kdy teplou květy jara pučí, přes vrcholky stromů vánkem šumí v běh

a zas tryskem pádí jako komoň ručí, plání dalekou kdy vichru duje dech a s ním o závody oř se pouští divý, z nozder ohněm srše, třesa kosmou hřívy.

K zvuku varyta hlas Luborův se pojí; bystřiny tak horské smavý vodopád po skále se dolů leje třpytnou brojí, vůkol stříbro metá v lesku vzdušný hrad,

stříká perel dešť, duh barvami se rojí a dum zvučným proudem zvoní borům v lad, které v temném kruhu stříbrotkané báji, samy šoumajíce, snivě naslouchají.

O zápasech lítých pěje dávných věků, jak té země naší dobyl praděd Čech, a vln děje dávné dmou se rtoma vděku, sladkou tíseň chvění budí v ňadrech všech,

oči lesknou se i dech je napiat reků, ba sám mračný Záboj bystří zor i slech; každý zvuk té písně kru v něm rudy taví, a jsou hruď i líce plny žhavé lávy.

Píseň vyzněla, a Záboj, pěním jatý, vzhůru dvíhá číš i hlasem plamenným proudy leje slov: „Ten pohár, sudbou svatý, věkožizným bohům budiž díkem ctným

s prosbou oběti, by země vrah ten klatý prchl před námi jak prázdný, lehký dým, který rozmeteme bleskem břitkých braní, jako noční mhu potírá jasoň ranní.

Bohové vy světlí, kteří obýváte u pohodě věcné nadpozemský ráj, halíc rouškou svatou v říši nadhvězdnaté osud národův i lidí v temný taj,

dejte moc nám v paže, umy v mysli vzňaté, pomoc milostivou uroňte nám v kraj; spojte naše síly svárem rozvaděné, duha smíření nechť nad námi se sklene;

změňte hněvu pal, jenž nitro rozerývá, v síly nehynoucí nezmucený zdroj, a tu bolest útrob, jež tam víří tklivá, všemírnící dech vás posvěť ji a zkoj;

vůle vševládnoucí vaše spravedlivá k vítězství nás veď, neb ten náš velký boj bude vítězstvím a bojem také vaším – vyslyšte můj hlas, jejž z hloubi útrob vznáším!“

V ticho sboru dvíhá pohár ku oběti. – Ale náhle volá k němu temný hlas, hrozivým jenž zvukem jeho slovům větí: „Neslyší tě bozi! Plamen lásky zhas’,

kterou kojili tu zem i její děti. Jejich pomsty hrozný přivalil se čas, a mým rtem ti praví: Velikou tvou vinou padne celá vlast a tisícové zhynou!

Kletá je tvá zbraň, již neseš proti vrahu, ba i vítězství, jež náhoda dá snad, pouhým šálením ti padne v tvrdou dráhu, aby druhého dne pohrom nový mlat

ulehčenou našel tvého srdce váhu a tam břímě bolu novou tíhou klad’. Horou proti tobě hněv se staví bohů a blesk z něho šlehne, kam svou šineš nohu!“

Krve běh se tratí z líce Zábojovi; stojí nepohnut a bledne ohromen jako proměněný v sochu těmi slovy. Hledí před sebe jak v matných divů sen,

a hle, vidí matky pohled mramorový, matky Svatavy, jež z vírů bouřných pěn věštbu vynořila, děsnou hrozbou hrozí, jak ji v ducha vnukli věkožizní bozi.

Bledá na smrt jest a smutná, zádumčivá jako poznání těch světa zákonův, pod nimiž svět celý a v něm srdce živá úpí v poutech věčných od počátku dnův,

stojí věštkyně a na syna se dívá tváří tvrdou, přísnou, jako z kamenův, do nichž děj je vyryt země té a lidu plný pohrom, běd a bolu beze klidu.

V čelo kouzlo dum se tajnou mocí sklání, oko plane jí a hlavy šedý vlas rozpuštěný vlaje po šíji a skráni; kolem těla v středu černý tmí se pás,

dlouhá bílá říza tvárně splývá na ní, vlnící se v řadu nabíraných řas, a pod bílým hrdlem rubínovou zdobou spona roucha plá jak hvězda noční dobou.

V síni ticho tak, že dechy přitlumené, ba i srdcí tlukot slyšno vzduchem vát, a kvap úžasu proud krve tepem žene; na Záboji zor všech visí, bázní jat,

jako včely z oulu houfně vyrojené potěkavše na kmen usedají v sad. Visí na rtech jeho, z kterých rozechvěná vášnivých slov bouře prudkým proudem stená:

„Děsnou propastí tvá krutá věštba, máti, rozšklebila černě přede mnou mně svět; vím, že věčným bohům nelze vzdorovati a že nezvrátím, co tvůj mně hlásí ret.

Nuže věkožizných nechť mne kletba sklátí! Sám se vrhnu v tůň a v bezdný sletím střed, ale obrněn a v boje lítém třesku, jako slunce do chmur padá v plném lesku.

Nezachvěje hruď se chabě před osudem. Jako nestačí mé lidské síly vznět, bych kol stavil běh, jenž slepým pádí pudem z tajemného konce v neznámý mně svět,

tak ni bohové ni sudba bolů trudem, byť i nahrnuli na mne spoustu běd, nezmění, co v ňadrech kypí a mně plane – pánem jsem své vůle, byť od bohů dané.

Nuže, druhové, tak plňte číši svoji, jako osud náš je po kraj naplněn; ke dnu vyprázdněme pohár tomu boji, ku kterému volá zejtřejší nás den!

Do železných kruhů hněv nás bohů pojí, ale ze rtů neroň žebravý se sten; budoucnosti kletbu vrzte do poháru – připijme si mužně ku spolnému zmaru!“

Bouřně větí hlasy na ta hrdá slova, poháry se plní z džbánů velikých, stříká medoviny barva jantarová a v síň rozléhá se křiků vírný pych.

Ale Svatava blesk nový v ňadrech chová a jak mrak, jenž valí po nebi se v jih, do vřavy děs metá pronikavým zrakem, a šum hlučný tichne pod slov černým tlakem:

„Zadržte, a skloňte ku pokoře hlavy před všemocných bohů svatým výrokem, kteří mými ústy v hrozné chvíli praví, že ni Záboj sám, ní rouhavý váš tem

v boj se nevyřítí, neboť hněv jich žhavý řeřavým vám uhlím osul svatou zem. Odvrhněte pohár, hrdých nechte vzdorů – hrůzou klesnete, než jitro vzbudí zoru!“

Vzdmutý tichne lomoz, číše z rukou padá, tváře bázní blednou, z očí hledí děs. V brvy Zábojovy mračná bouř se vkládá, ze rtů šlehá vášně rozpoutaný běs:

„Proti mně byť šikem stála bohů řada a hněv jejich planul výhní do nebes, strachem vůle má se chabě nepokoří a duch neklesne, byť pohřížen i v hoři!

Vzhůru za mnou, druzi! Osedlejte koně! Velím v řad se semknout v krátký okamih!“ Tak dí hrdě Záboj, plameny slov roně; ale Svatavin blesk družinu byl stih’

a tlum uděšený, v bázni hlavy kloně, stojí nepohnut a přimrazen i tich; jsou jak zkamenělí, nikdo nehýbe se, úkradem jen pohled k věštkyni se nese.

V Zábojovi chmura hřmících vášní puká a s ní bouř se sype, duní rachotem; plným pohárem, jejž dosud třímá ruka, prudkou ranou mrští o podlahu v zem

a kov, jako by měl srdce, bolně stuká; rozkypěný hněv mu škube žhavým rtem, smědá tvář i čelo rdí se krve nachem, se stěny meč dědův chvátí paže vzmachem,

v rudém loučí svitu do vzduchu jím mává, klenbou síně děsný rozléhá se hlas: „Mečem do týla vám vryju svoje práva, kaločernou krví zkropím hodokvas!

Konejte, co děl jsem, sice s trupu hlava sletí každému, kdo neposlechne z vás!“ Svatava, jak bol v led mrazem proměněný, bledá jako pohled úbělové stěny,

před něj staví se, a hněvu jeho dráha přes ni dvíhat musí ruky divý vzmach, který hořkým hořem ku srdci jí sahá; nepohnuta, s klidem, který budí strach,

ukazuje paží, jež se leskne nahá, k jasanovým dveřím na dubový práh, a ni slova k jeho nepromluvíc hněvu obrací všech oči k podivení zjevu.

Veřejí se křídlo třeskem otevírá, náhlý muž se jeví v loučí rudý svit; skrze cáry pal ran otevřených zírá, v zoru vyděšeném těká smrti kmit,

hrůza z něho chlípí jako od upíra, s krví smíšen vous a vlas je nepokryt. Kupředu chce jít, leč nohy nepohnuty, mluviti chtí ústa, dásně ale skuty;

lomí rukama a pot se řine s čela, dech mu v hrdle vázne smrtným chrapotem; ku skonání napiat sval je každý těla, věst chce vyprávět, však ryk jen pronik’ rtem,

zvuk to poslední, v němž hruď se rozechvěla – a muž bezduch kácí na tvrdou se zem, zbrocen klesá mrtev jako pod toporem, a kol úžas nový zmítá vojů sborem.

Pohled Svatavin se ku mrtvému kloní, v ticho hluboké se vlní její hlas: „Zemovidův sluha věrnou duši roní, života mu plamen v rudé krvi zhas’.

Marně noc i den na větronohém koni tryskem pádil sem, by zprávy podal žas; smrti ryk tu věst jen proráží nám slechem, kterou vydechnouti posledním chtěl dechem.

A ta věst vám dí, že padl Slavoj plenem, v zajetí že pad’ i šedý Zemovid; hroznou porážkou je jako pod křemenem vojsko rozdrceno, všechen potřen lid.

A v ten mih, kdy v hněvu Záboj ukvapeném s ňadrem rozrytým chce proti vrahu jít, příval Franků v kraji požárem se valí, v krvi tone zem a nářek hučí v dáli.

K nám až stříká krev ta rozpěněným jekem, korunován lid je věncem krvavým... Vizte slzu mou, a v její citu měkkém zrcadlí se duše s hořkým bolem svým.

Syna pláču, chotě shrbeného věkem, jehož nikdy více v žití neuzřím, ale nade všechny pláču zem, tu matku, jejíž tělo drahé derou hroty zmatků.“

Řeč ta vyznívá jak struna na varytě; síní rozléhá se nářku bolný kvěl, nahlas pláče kmet, muž stená jako dítě, vráskovitým lícem chrabrých reků žel

horkou kane slzou v šedých vousů sítě, jako by se pramen v skalách otevřel, a jek zoufalý i halas úpěnlivý bolestí a hněvu šíří zmatek divý.

Ohromen je Záboj; ruka s mečem klesá, k zemi zor se klopí, tuhne vášeň v led; jako vystrmělý balvan prostřed lesa s nachýlenou hlavou stojí něm a bled.

Oči Svataviny hledí na nebesa, útrob rozvlněním chvěje se jí ret, vlastní rukou dvíhá pohár povalený a dí v nářků šumných rozkvílené pěny:

„Pradědův ten pohár jasně blyskotavý z drahokamů srdcem našich dějin byl, pokladem byl drahým blaha, moci, slávy, upomínkou skvělou našich děl a sil.

Do prachu jím mrštil vášní plamen žhavý a s ním osud rovný národ povalil. Obětí ten skvost dám bohům k usmíření, dokud jejich hněv se v milost nepromění!“

K otvoru jde okna, pod nímž vír se valí, rozkypěný vír, kde řeky kvílí šum, a při jasu luny, třpytící se v dáli, vrhá pohár ve vln rozpěněný tlum,

jejichž tmavé proudy taje hlubin halí. Jako hvězdice, kdy znikne nebesům, do proudů se řítí pohár mihotavý, a rtem stříbrohlasým věštkyně jim praví:

„Až z té propasti vír vydá kořist svoji a jas drahokamů zpět až vyvře ven, bude věstí to, že bohů hněv se zkojí, že nám vítězství a blaha vstane den

a lesk nové slávy staré rány zhojí. Ale pokud vírem pohár pohlcen do dna černého rýt bude drahé kamy, budou pusty zem i věčných bohů chrámy!“