III.

Byl ranní po východě čas; však Václav velmi časný byl, již na temeni horstva stál, jež před cizákem střeže vlast.

Tak ticho bylo na zemi, jak poslouchala byla by, zda nebe něco nemluví; leč tichá též i obloha.

A obě v sebe zíraly, jsouc jedna druhé pohádkou duch darmo sílu napínal, by slyšel z dálí, z blízka zvuk.

Ten celý obzor veliký jen okem vnímal čilý duch. On v dálný, rodný hledí kraj, však mlhou, mrakem zastřen mu,

jenž dýmem stoupal k nebesům. Ta vlast tam před ním ležela, tak tichá jako myšlenka, jež skryta v ňádrech hluboko,

tak temná jako budoucnost, jež zastřena jest závojem, tak široko, tak daleko, jak citův moře ve snění.

On takto dumá v duši své: „Tak jasná celá obloha se klene modrá nade mnou, tak čistá, jako myšlenka,

a nekonečná, jako duch – však bídná země plna mlh. Ta modrá věčnost prostory, duch v nekonečnost zahalen

nám vyřkl slovo jediné, jež světlem, teplem, slunkem jest. To oko věčné září nám, co vyslovené tajemství

všech věkův, věčné prostory, a my ho nepochopujem. Jen stále k zemi hledíme, té hroudě mlhou pokryté,

a slunko marně svítí nám, a marně usmívá se obloha; tam marně září pohoda, lad velebný a vznešený.

My díváme se v mraky radš, jež tichou bouři vzněcují, a v mlhy ty, jež kryjí nás, druh druha aby nepoznal.

Tak v matném temnu chodíce, vždy v labyrintě bloudíme, a potkavše se, ubijem, jak v poušti šelmy, dívá zvěř.

Dvou slovo nekonečností, ty mysl nebes zjevená, ty oko věčné prostory, kdy setřeš mrak s té hroudy nám,

kdy matné mlhy zaženeš? Dej světlo, teplo údělem, vlej v duše naše pohodu; my obraz všehomíra budeme,

a pokoj bude zemi té. Či velký věštec Jordánu jen snil si v krásném nadšení? Či lomoz vášní bezuzdných,

a věcný nelad, bouří hluk jest spojen s bytím země té, a kruhem stálým bez konce, v němž sebe musí otáčet,

nás vlekouc spoutané? Pak život ten jest žalářem, my kouska hroudy vězňové; a jako vězňův život náš,

i jako vězňův čin náš též. Nás střeží bídní strážcové, my mezi sebou rveme se, též stráže někdy ubijem,

a vrahové jsme, bídníci, i loupežníkův rota zlá. Přec rád tě mám ty země má, ty rodný kraji půvabný!

Jsouc v mlze celý zahalen, se kryješ v mraku přede mnou, ač dávno jsem tě neviděl. Co znamenat má mlha ta?

Tvůj budoucnosti obraz to? či mně jsi přichystala zjev, bych hledě naň se viděl v něm, a osud svůj, jenž čeká mne?

V té mlze vidím Kassandru! – buď já jsem ztracen na věky, neb beznadějný život tvůj. Háv její temný, hustý jest;

jak obr zvedá tělo své, pnouc v šírý prostor ramena; a roste výše, roste v šíř, jak strašný prorok tajemný;

jí vítr bystrým komoněm, jenž pádí s ní vždy ku mně blíž. Co zjevit Kassandro mně chceš? Tu stojí temná věšťkyně,

však němá, jako osud sám; a pohlednuvši pak mně v tvář, zas pádí dále s komoněm; jen ostrý dech mne ovanul,

dech mlhavý a tajemný, jak budoucnosti osudy. Mně vzkazuje to země má? Či jen jsi vyřídila mně,

bych zpravil o tom zemi svou? Či duch můj taký zoufalý, tak neladný a uštvaný se leká strašidel,

jež z minulosti hrobové jak mutná lidstva vzpomínka z svých rovův v duchu vstávají?.... Duch minulosti pokladem!

V něm částka lidstva celého, ba lidstvo celé samo jest. Co chová jeho minulost, čím jeví život přítomnost,

co kryje v budoucnosti se – to v duchu lidském skupeno! Vždyť já to byl a duše má, jejž anděl z ráje vyháněl,

jen v jiné tvaru podobě; vždyť já to jsem a duše má, jež trpí lidu svého bol, jej celý v sebe vnímajíc.

O kéž to jsem i duše má, a lidstvo celé se mnou též, v něm národ můj tak ztýraný; jež anděl v ráj zas uvede.

Oj Kassandro, pryč Kassandro! Čím v okeáně světa jsem? Čím v okeáně národ můj? Tím, čím ta země, naše máť,

v tom okeáně světův jest. – Jest každý celý v sobě z nás, byť malou kapkou v moři jen. – Však kapka – moře obrazem,

a nebude ho bez kapek. Nuž, upokoj se duchu můj, jsi článkem v velkém řetězu, a nebyl by svět bez tebe,

neb počav být – zda počal být? – již tebe počal tvořiti. Čím vyplnit mám život ten, jenž ještě zbývá projíti?

Zda dlouho cesta potrvá, či brzy cíl můj dosažen? Cíl?! jaký člověk účel má? Jest býti tvorstva účelem,

to cíl jest jeho konání! Být! bídný úkon života, a nehoden ni zápasu; být! bídný úkon národův,

těch rekův velkých nehoden! A pro to býti sápe se, a mučí, plazí, trmácí, i pracuje, a přemitá,

se ničí, vraždí – jiné též, své býti maře, aby byl. Ha! prokletý i hloupý kruh, v němž země s lidstvem točí se,

a živlové v nich spoutaní. Nás těší tato v kruhu hra; vždy milku stejně tiskneme, vždy vesnu stejně vítáme,

a opěvujem v nadšení, jak nikdy by zde nebyly. Zem kolovrátkem velkým jest, v nějž vryto písní několik,

jež vezdy opakují se. Z těch písní mládí nejkrasší, leč krátké, jako nadšení, jež zaniká, jsouc sotvy zde,

jak blesk neb ranní červánek. My nasloucháme písničkám, my tančíme, se bavíme, a pláčeme, když smutná jde. –

Však nejde dál ten kolovrat, když znudí nás svým pištěním, jsa chudý jednotvárností, a nového nic netvoře.

Však nejde dál ten kolovrat, když znudí nás svou písničkou; a žárliv jsa na slávu svou, nás zabije a semele,

když vše jsme byli slyšeli; pak znovu zas nás slepuje, a jako loutky postaví. – My opět tam, kde byli jsme,

zas tančíme, se bavíme, a pláčeme, když smutná jde, se mučíme a vraždíme, a myslíme, že nové jest. –

Zda věčný tento kolovrat? Kéž z něho lze se vyšinout, a letět rovně ku předu! Se obdivuji pachtění,

jež zovou oni osvětou, smích tropíce si ze světla. To světlo jiné musí být, ne plno vražd a dušení.

Mně divoch pouště milejší, jenž nestará se o zejtřek, a bujní volně, svobodně, tu v nebes blankyt dívá se,

tam v stínu palmy stepilé si bezstarostně dumaje, a žije podle svévole – neb užil bytí svého čas,

se v přítomnosti kochaje. Z té celé lidstva osvěty jen myšlenka ta cenu má, jež bytí proto praví být,

by bytím věčnosť získána, a věčnost krásná, velebná, vždy plna slasti, lahody. V tom smysl jest, a v jiném ne,

neb mařit život pro život, a krátký jen – to hloupost jest...... Však musím žít v té osvětě, svůj nástroj v proudu nechati,

jak počal jsem, tak zkončiti; mně život nelze zahodit, a věčnost získat – neumím! Čím vyplnit mám život ten?

Zda ženě ještě jedenkrát mám vrhnouti se v náručí? Ta láska přec jest půvabná, a útočištěm člověku,

když vše jej opustilo již, když sobě sám již odumřel. Ten půvab tebe osvěží, jak rosa nebes spráhlou zem,

tvé srdce prázdné vyplní, křest nový duchu udělí, že vzplane novým nadšením. – Jen láska může zase dát,

co život vzal ti v životě, i víru stálou, naději, i lásku k světu, k životu. To ňádro dívky půvabné

jest nekonečně bohaté, a tvůrčí, jako příroda. Tam najdeš zas, co ztratil jsi, i vesnu novou, mladost svou,

tak plnou svěžích myšlenek, jež vzkvetou v srdci poznovu v své bohatosti, pestrosti. I najdeš tam, co hledal jsi,

a marně hledal v bouřích sta: ten pokoj duši zmítané, jež raněna jsouc, honěna, již touží v přístav bezpečný.

Ty růže, lepé lilie, jež v duši dívky dřímají, vždy milou vůni šíříce; ta modrá nebes obloha,

jež plna třpytících se hvězd jí v něžném srdci klene se jak stánek ducha lahodný; ty vrchy jemné, pahorky,

vždy bujné, plné květeny, v nichž ptáci pějí, lítají; – ten celý kouzla myslí svět, jež dívka sni v svém dumání,

jí v ladné tváři vtělí se a v celé její postavě. Jest dívka mysl vtělená, a tužeb vnitra zjevný svět.

Tam najdeš vše, i nebe kus, i země kus v jich bohatství; duch s tělem spoután v souzvuku, i hmota s vzlétnou myšlenkou

své slaví věrné manželství, jsouc jedna druhou proniklá. Duch najde tamo hmotu svou, a tělo vzniká myšlenkou,

i oběma tam pravý střed. Ne div, že dívka ideál, jejž vytknul sobě celý svět, neb v ní jest krása skupena,

jež nebe s zemí skrývají, i rozluštěna úloha. Jen z dívky mohl vyjít ten, jenž lásku hlásal na zemi,

tak lidstvu vytknuv velký cíl. Z těch kras a luzných lepostí si nový stánek vystavím, a přebývati budu v něm,

až rány duše zacelím. Ty ručky z kvítek utkané mně setřou s čela děsný mrak; dech něžný z ústek růžových,

jenž jako vánek libezný dchne vůní ducha jarního, se v jeho květech vykoupav, mně vdechne novou naději

a svěžest vesny bujaré; to oko nebes zrcadlo dá novou víru, nadšení. Svou hlavu v ňádra položím,

a sníti budu o nebi. Jsi hotov se svou budovou? Smích budí ve mně dětinství, jež provází tě životem,

jak od těla se nehne stín. Ba, stínem jest ta budova, jsouc z pavučin jen utkaná, a z bídných dávných vzpomínek.

O věčné děcko páravé! již víš, co dívka, žena jest. To obarvené hlíny kus, i bez srdce i bez myslí,

jenž jako loutka bezdušná jen hraje komedii svou, a zdá se být a není nic. Ten komediant nahoře

vždy stejně tahá šňůrečkou; co’s včera slyšel, viděl v nich, dnes opětovat budou ti, a stejným pláčem škemrati,

a lháti cit, jejž nemají. Tak úlohu svou hrají dál, až vyčerpají publikum; pak dále táhnou po kraji.

Když s loutky barvy setřou se, tu do kouta ji pohodí – toť hlavní jejich úlohou. To jejich srdce – grand hôtel,

v němž nejspíš místa nalezne, kdo v ekvipaži přijede; tam nají se a vyspí se, se někdy vínem opije,

by vystřízlivě druhý den, měl z toho hlavy bolení. – Sne dávných časův pryč se kliď, a místo skutečnosti dej!

Tou prázdnotou mám vyplnit své choré duše prázdnotu?“ A unaven tím dumáním si sedl Václav na zemi;

a šedá mlha stoupala, jak obr zemězplozenec, jenž v tisíc divých tvárnostech v boj poslán proti nebesům.

Tu na komoni pádí v šíř, ta běží maje na sta noh, tu tisíc ramen vzhůru pne, je spojí zas, a žene výš,

své oudy hází k obloze, a za nimi pak roste dál, až celý prostor naplní. Tu ozývá se zvonkův hlas,

jenž z mlhy jemu v ucho zní, jej v život probouzeje zpět. Mha na vše strany dělí se, v ní v dáli vidět skotův brav,

jenž na temeni pase se, a barví zeleň pestrostí, vždy výše, výše stoupaje; kol kolem zvonkův libý hlas.

A sedí, vůkol zíraje, a ssaje v sebe ranní vzduch. Pak stoupá dolů níž a níž, až přešed dlouhých Iesův stráň,

jde spěšným krokem údolím. Teče řeka po údolí! spoutaná jak naše žití, otročící, jako národ,

jenž tam živoří kol břehův. Onať strojem, táhne kola, stejný osud s lidem sdílí. Spoutali a svázali je

kamenem a hladem oba; jejich silám směry dali, soběctví je vyměřilo. Jejich obou celé žití

skupeno jest v jednom čísle, jehož výšku koněm měří. Václav dále teskní v duši: „Hoj ty řeko, divá řeko,

taká šumná na svobodě, bouřlivá a svévolící – proč tak tichá v otročině? Hoj ty lide, bodrý lide,

veselý vždy na svobodě, bujaré a plný myslí – proč tak tichý v otročině, jako lev, když jat jest v pouta?

Řeko divá, lide bodrý, tygrem třeba v světě býti, hrabivým jak vaši páni, svěřepým, jak jejich správci,

krutým, otrokův jak osud – krev jen krví bývá smyta, život padlý život žádá. Hoj ty lide otročící,

obraz národa jest v tobě. Tobě slunko proto vzchází, by ti sny tvé zaplašilo, v kterých jenom volným býváš;

tobě slunko proto vzchází, by ti světlem připomnělo, otrokem že’s věčně věkův. Hanba tobě nebes ohni,

že nás budíš k otročení; hanba tobě nebes oko, že se díváš na otroky. Zakrej zářící své tváře,

aneb prchni s svého bodu, skryj se někde v nekonečnu, a nech čirou noc nám tmavou, bychom aspoň mohli sníti,

jsouce volni ve svém spánku. Aneb plameny nám vrhni, ohněm nebes sžehni pouta, v něž jest s tělem duše skuta;

dej nám meče z ohně, světla! Hanba tobě světlo světův, že tak bídný úkon hraješ! Spojencem jsi našich vrahův,

a jich zákon – tobě právem! Bídné právo mocí psané, byť i v desky dějin světa; bídné právo vůlí dané,

byť i vůlí všemohoucí. Zdrť to právo – ono mocí, a moc nezná spravedlnost! A ty dále svítíš slunko,

sklebíš se – a nehýbeš se. Na nebi tam vy jste páni; otrokův vám potřebí jest, jež by rodili se v bídě,

modlili se, klaněli se, a zas mřeli, jako tráva, jež dnes vzejde, zejtra není. Otrokův vám potřebí jest,

byste cítili se pány, byste měli čím si hráti, spravedlnost vyměřovat podle zákonův své moci.

Tak ta země jako nebe: spravedlnosti v nich není, jenom zákon ze železa. Modli dál se lide můj!“