III.

Do stínů juž zašlo slunko v dálné hory, na západě zbyl jen krve rudý pruh; po nebi se plíží mraků chmurné sbory a v nich bledý měsíc, truchlý smrti bůh,

sedí zadumaný jako na prestolu, smutně na zem hledí v širopustou pláň, kamo večer roní z mlhy rosu bolu, šerotkanou řízou hale nebes báň.

Do stínu juž zašlo slunko v dálné bory, do unylých hávů zahalilo lesk; vojů dvou dnes valných nesčíslné sbory srazily se bitvou jako hromů třesk. –

Ticho po planině; po hrozném juž boji; příšerným jen ruchem otřásá se vzduch, krkavcův a vran se hustá stáda rojí a jich krákot nese nad šerý se luh;

nad kupami mrtvol povalených v prachu černým kruhem krouží letný chorovod, křídly mávají a v hejnech beze strachu pouštějí se svorně v hnusných žírů hod.

Ve večerním šeru zurčí potok hravě, vedle něho s jelší věje chladu van, věje na Vlastenu, která v kypré trávě mírní bolný úpal smrtonosných ran.

Z ňader běloskvoucích, jež jsou rozhalena a do temna svítí jako padlý sníh, prýští krev se kalná a hlas v hrdle stená; černý vlasů mrak se stele po skráních,

tvář je k smrti bledá, oko mutné v hlavě, polootevřen je zprahlý žárem ret, jak by duši z nitra vydechnout chtěl právě a s ní tajných bájí netušený svět.

Údy zmalátněly; ale dosud hárá pamět v mysli chmurné jako děsný sen; život před ní stkví se v luzných barvách jara a ret v hrůze smrti šeptá rozechvěn:

„Ó bych skřivánkem jen v širém poli byla, jenž by nesl píseň k nebi v ranní van, ach, ba muškou pouhou kéž bych dále žila, muškou malou v domě, kde mé matky stan!“

Umírání jest jí nevýslovným bolem; z chorých ňader loudí příšerný se ston; šerá poušť se stele prázdnou hrůzou kolem a v ní stínů dech jí věstí blízký skon.

Napíná i sluch i oko do dálavy: a hle, šerem matným vidí v kmitu bod – osamocen plíží tiše vlk se dravý a ku dívce míří tajný, lstivý chod;

jak dva uhle žhavé svítí oči v hlavě hladu hledajíce zkrvácený lup. Vidí Vlastenu a v orosené trávě zdáli rozedírá na ni ostrý chrup,

vyje zuřivě a na kořist se žene, která žasem jata hledá zbytek sil. Meče dobýti chce rámě ochromené, ale na rtech jenom děsný výkřik zbyl,

výkřik děsný, hrozný, prosba krátké spásy. Šelma pomatená dravý staví krok, a kdy na kvěl dívčí v šeru větí hlasy, nazpět pádí vlk a do tmy motá skok.

Harant s Kruvojem se noří z pološera: kopí roztříštěna, krví zbrocen šat, v tvářích ran a znojů vryta bolest sterá, údy zemdlenými hýbe běhů chvat.

Stojí poznáni a poznávají taky; nadějí se klamnou zdají dívce být; vzpíná ruce k nim, k nim točí toužné zraky, v kterých smrti mlha tlumí světla kmit.

„Muži, rcete mně,“ dí s myslí rozechvělou, „jaký konec bitvy a zda Slavoj kles’? Raněnou mne komoň, raněný sám střelou, úprkem sem plachým z boje ve pláň nes’,

až pad’ nedaleko odtud v širém poli, a já ku potoku dovlekla se sem; pálí rána v ňadrech, jako oheň bolí a chlad zimničný mnou třese klopotem...

Ó, jen kapkou rosy svlažte úst mých žáry!“ prosí dívčin ret, a Harant v přílbici ke rtům zprahlým nese jako smrti dary unavenou rukou vodu chladící.

Ale Kruvoj s hlavou nakloněnou plaše, jak by stud jej mučil, vypravuje věst: „Krutě poraženy jsou dnes voje naše, horou trupy strmí, málo živých jest.

Slavoj, vida sbory prchající kolem, přežíti té hanby nechtěl děsný den a jat polo hěvem, polo hořkým bolem družiny své sebral prořídlý juž kmen,

seřadil nás v klín a jako orel mladý ve střed nepřátel hnal s námi útokem. Létli jsme jak mrak, jenž ledné nese hrady z útrob chrle zhoubu na vyprahlou zem;

tepali jsme, kláli, klestili si dráhu, každý ráz byl smrtí, bleskem každý hled; kácely se vůkol husté tlupy vrahů, proudem semknutým jsme valili se vpřed.

Slavojova meče kamo sáhly rány, otevřel se hrob a trupem muž veň pad’; těžkým mlatem Harant bušil s pravé strany, s levé já jsem kopím lámal Franků řad,

a juž polekané v běhu nenadálém nepřátele počal hnáti prudký strach; nejprv krokem jen a po té houfným valem nazad couvali a my jim na patách.

Vítězného dne se váhy kolísaly, a kdo prchli z našich, vraceli se v šik; obnovenou silou napialy se svaly, kolem rozléhal se radostný náš ryk,

an tu v poli bitvy na černém se koni mísí v chomol seče ženy náhlý zjev: lesklý meč má v rukou, stříbrem hlas jí zvoní, plavým vlasem třese jako hřívou lev,

zlatotřpytná helma kryje hrdou hlavu, černý chochol přílby vlaje pyšně vzad; letem střely letí v nejlítější vřavu, vůkol ní se kupí rozstrojený řad

a tlum prchavý na povel její stojí jako živá stěna, živé hradby hrot. Zlatem obrněna ve třpytné se zbroji žena na nás řítí z nachlumených rot,

proti Slavoji se kácí silou běsa, lítě naň se vrhá jako blesku šleh; pod nárazy meče poraněný klesá – krev se řine z prsou, z hrdla bolný vzdech.

Hrůza jímá naše; jako diví tuři nazad opět pádí plachým útěkem; kolem Slavoje boj ještě třeskem zuří – z rukou vrahů vyrvat bohatýra chcem.

Hrotů sterých rána k němu namířena, ze rtů prosebně k nám volá rmutný sten. Ale na tlum Franků křičí mocně žena: „Zajměte a beřte živého jej v plen!“

Malá nás jen hrstka v bitvy vřavě zbyla, proti dvaceti muž jeden marně stál, marně vzdorovala bouři chrabrá síla – k útěku nás tlačil vrahů prudký val

a rek Slavoj zajat s kmetem Zemovidem, milého jenž syna nechtěl opustit. My však prcháme před Franků bystrým videm v polekaném chvatu odhodivše štít.“

V Kruvojovu tvář se klade studu tíha, jízvy na ní v chmurný kaboní se zjev, a jich šrámů změt a lící rudá rýha jsou jak roztřepaná stará korouhev;

čelo vraští se a z očí šedosivých hořehořkou slzou prýští trpký zdroj, a jak skalní pramen ze strumenů živých s krví mísí se a brotí šat i zbroj.

Hledí na Vlastenu. Hrozná věsti slova v jejích vírných ňadrech roznítila žal; k ranám krvavým se druží bolest nová – žhavé žárlivosti pronikavý pal

bolí víc než rány, z kterých krev se valí, a duch těká v mraku černých myšlenek. Výkřik poslední... sten těžký zmírá v dáli... hasne oka svit... s ním navždy žití vděk.

Mrtva leží dívka. Muži kvapným spěchem hroty mocných kopí, na nichž krve sled, hrob jí hrabou nízký s utajeným vzdechem a veň uloživše těla zvadlý květ

luhem spolně pílí k chlumům na severu, pohrouženi v sebe jako hrob ten sám. Kruvoj jen si bručí, kroutě kníry v šeru: „Každé ženy dech je lež a klam a mam.

Také měl jsem ženu v mládí durném věku – v poli Němce biv, byl doma bit jsem sám; ale bohům díky za Vltavu řeku – utopila se, když koupala se tam.“

Harant ani slovem neodvětiv druhu vedle tiše jde jak černé noci mrak; po rovině chvátá, po zeleném luhu, v srdci hněv a v hlavě sterých myslí tlak.

Vyčnívá chlum strmý z nivy na obzoru, skrání ryje v nebe pološerý kmit; na temeni širém na pokraji boru oba unavené vítá krátký klid;

nad nimi se klenou sosen černé krovy, oudy vtlačily se v měkký, vlhký mech; vůkol zdají se jim záti čerstvé rovy, ba i vánek šumí jako smrti dech.

Ze mraků si měsíc bránu otevírá, z temných tůní noří smutnou, bledou tvář; ozářena svitem planina je širá a kraj odhaluje mlhotkaný šlář.

Z boru dřímavého hledíc do roviny oba napínají sluch i kalný zrak; pod nimi se plazí dlouhé stromů stíny, vyje vlk neb křídlem bije noční pták.

V šeré dálavě na konci na obzoru vrahů tábor v noční rozložil se chlad; šlehá strážný oheň, šlehá plamen dvorů, zbytky dědin hoří, valí kouř se z chat;

po mrákotném nebi vlna světla kmitá, v černých dýmů šlář se halí rudý žár a sloup jisker žhavých po obloze lítá jako divé saně krvelačný spár.

Vítěz vrah v té spoustě tábor rozbil širý; rozléhá se huk i rozpěněný šum; vše se vrtí, hýbe jako vodní víry, veselí se křikem pestrý vojů tlum

a uch hlasů příboj duní do dálavy jako jekot vln, jež bijí o břeh skal. Ozvěna se nese v borův úkryt tmavý a v hruď rekům sype hořehořký žal.

Uklánějí hlavy těžké bolem trudným, mlčky k sobě mluví rukou pokynem, a kdy pookřáli, pádí krokem bludným, jak by hořela jim pod nohama zem.

Ale u táboru pod nádherným stanem k poháru se Luděk vůdce posadil. Hrdý klid má v líci smělém, odhodlaném; svědkem šedý vous, že prchlo léto sil,

ba že podzim sám je tuhým chladem krutý a že s listím vadlým sníh i padá juž; výraz tváře je jak ze železa kutý, z očí pronikavých zírá celý muž.

Zdá se polovinou býti kovu rázem, v druhé polovině studené kry led; neoblomná tvrdost pojí se v něm s mrazem, v přísném zadumání semknutý je ret.

S chotí Brunhildou sed’ večer ku poháru, s mohutnou i lepou války bohyní. Ohněm žena sálá, kypí jako v žáru, vše je plamenem a bujnou vášní v ní,

vášní sopečnou, jež burným nitrem zmítá, v srdce metá jiskry, v mozek síly vznět; zdá se, že šleh blesku v jejím nitru kmitá a že v peklo žhavé zpupný duch je vklet.

Svět ten divých vírů, krytý ňader tůní, zahalen je květem léta bujného; její zjevu půvab mocným žezlem trůní, a kam točí zrak, vše padá v sladké jho.

Helma zlatotřpytná dosud kryje hlavu, v hustý proud se vlní pod ní plavý vlas, těla kypré tvary v zlatolesklém hávu v svazech bují úzkých, plné lepých krás.

Luděk u Brunhildy – sever zamračený; ona jako jih, kde plane barev žár, a v ní kouzlo svůdné jako kouzlo ženy, která muži skytla v ráji smrti dar.

Hispankou je krví, jež v ní ohněm hárá, dcerou bohatýra, který v bitvě pad’, kdy jej proti Frankům v boj zášť hnala stará a byl vypálen mu rodné země hrad.

Luděk sám byl vůdcem, dívku v plen vzal mladou, nízkou otrokyní choval v mládí čas; dal ji kázně podlé týrat mrzkou vládou, v ztepilé až palmy vzrostla bujný jas.

Choť kdy prvou smrt mu sklála vševládnoucí, utkvěl na ní jeho jindy chladný zor; v ledném srdci vzplanul lásky plamen žhoucí a jich ruce sepial sňatku tvrdý svor.

Vznešenou se paní nevolnice stala, ale nenávisti tajné divý žár proti Luděkovi v ňadrech ženy sálá; ve hruď se jí vtíná hříšné vášně spár

a duch plane láskou k nevlastnímu synu, k synu Gadofredu, jehož mládí jas silou nezdolnou ji vábí na skalinu, odkud propasti se na ni šklebí sráz.

Jeho srdce je však jako svěží voda, která strumenem se čistým prýští z hor, a ten chladu van na jejích ňadrech hlodá a hruď ve vír dme a dýchá zkázy mor.

Živlem je jí válka; muže doprovází, kamkoliv jej volá v pole boj i zbraň; v bitvách metá střely, kopím mrštně hází, krotí oře, mužům meče tiskne v dlaň.

Pod bohatým stanem vedle vůdce druhý s lícem zachmuřeným sedí, Vinfrid kněz; s Luděkem a Franky chvátal v české luhy, pohanům by křest a novou víru nes’.

V umrtveném těle sídlí duše snivá, která přemítá ten velký, svatý čin; zrakem ponurým se v prázdný prostor dívá, honí myšlenku, jež míhá se jak stín,

a krev vůkol vida, slyše hukot vášně, nevidí, než v dáli kynoucí mu květ, a z té propasti, jež na něj zeje strašně, perutěmi letí v nebe jasný střed.

Pohár za pohárem Luděk rychle prázdní, rumění se tvář a v hlavě plane zrak; obrací se k choti, plné žhavých strázní, chlady lící mírní a k ní praví tak:

„Tvým je dnešní den – nuž rci mně jedno přání, jehož vyplněním budiž tobě dík.“ Lepotvárnou hlavou hrdě kyne paní, přemítavě dumá krátký okamžik,

ale prv než rety tužbu vyslovily, po táboře širém rozléhá se křik a v něm vřeskných polnic zvuk se nese milý, který otci věstí, syn že v tábor vnik’

a že z výpravy se v nočním šeru s druhy vrací vesele, od vůdce dávno ždán. Chrabrý Gadofredo, doprovázen sluhy, hrdě k otci kráčí pod nádherný stan.

Na rtech Brunhildiných pyšná slova vadnou, oko sálá plamen, v líci rdí se vděk. Vzpřímen po vojensku, s tváří klidně chladnou švarně Luděkovi hlásí juný rek:

„Pozdě došel rozkaz, ku hlavnímu voji bychom rychlým skokem vrátili se zpět; marně ku dnešnímu cválali jsme boji, marně úprkem se letným hnali vpřed.

Však je vyvážena opoždění vada valnou kořistí, jež dnešní zdobí den; Zábojova choť a jeho dcera mladá padly v ruce naše, jaté padly v plen.“

Krátkou chválou Luděk větí na čin smělý, spokojeným lícem kyne na pozdrav, pode stany přivést všechny jaté velí a tvář opět halí v chladný, přísný háv.

Ozbrojenců tlupa přivádí mu jaté; Ludiše i Vanda, šedý Zemovid těžkým krokem jdou, a maje ruce spiaté, Slavoj čelo věnčí v hrdý, vzdorný klid,

ač se ve tváři sval každý bolem svírá, ač se mukou zprahlý rozechvívá ret. Zemovid je tichý; bez pohnutí zírá jako mramorové sochy ztuhlý led,

ba i hrozný žal, jenž zasypal mu duši, v hloubi ňader zkřehl tvrdým balvanem; trýzeň nižádná jej více nerozkruší, hrotu osudného ždá i hluch i něm.

Zkameněl i zor mu v bledém obličeji; nediví se ani, že i Vandy zjev před ním míhá se v těch pohrom divém reji. Choti Zábojově hněvem bouří krev;

spanilou má tvář, však lepý půvab tahů chmurným pokryl mrakem vyzývavý vzdor, který útroby jí zmítá prostřed vrahů a kmit blesků klade v sálající zor.

Mezi Brunhildou a Vandou strmým srázem propasti se bez dna rozšklebily v mih, do nejhlubší hloubi pronikly se rázem a juž nenávisti plamen šlehá v nich,

nenávisti plamen, jenž je obě pálí, a vír nezkrotný jim metá do útrob – jedna rozbije v něm lebku na úskalí, jedna padnout musí, jedna klesne v hrob.

Dcera Ludiše i s podivem i strachem jako pískle spadlé z hnízda hledí kol, k matce tulí se, stud kmitá v oku plachém a žal rmutným dechem věje na tvář bol;

je tak tichá, milá, jako půvab vesny, kdy se vynořuje prvním teplým dnem. Sama Brunhilda vznět záští tlumí děsný a zor její v dívku hledí s úsměvem.

Jako jeden dech je úsměv ten jen krátký, a kdy před sebou ji luznou jako květ vidí tulit se a vinout k ňadrům matky, Luděku dí hrdě korálový ret:

„Ženu tu i s dívkou knížecího rodu, které smělým zdarem zajal Godfrid v plen, jako otrokyně dej mně do průvodu upomínkou na tvé dnešní slávy den.“

Luděk kyne hlavou potakuje choti, jež dí Ludiši a Vandě, robám svým: „Trpká přítomnost nechť hrdou mysl krotí, obraz minulosti buď vám prázdný dým;

mým je život váš, ba mým je dech váš každý; pomyšlení mé, mé ruky jeden vzmach k smrti vydá vás neb spasí z rukou vraždy – podejte mně pohár, šíje skloňte v prach!“

Vandě hněv se v ňadrech vzdýmá rozkypěný, na rozchvěnou hruď se trosek valí tíž; žárem oka kmitá všechna hrdost ženy, která hrobů smrt si černou volí spíš,

než by pokořením podlým ždála spásy. A kdy útroba se zmítá vírem tak, Godfrid, utkán v sítích Ludišiny krásy, otci praví, k děvě vina toužný zrak:

„Hle, viz dívku tu, jak hořkou slzu roní; mrzkou porobou jí nemá býti plen; k službě otrocké se ve prach nepokloní – povinností mou je chránit slabých žen.“

Zbledla Brunhilda a zachvěla se v duši, z lící rozohněných v ňadra proudí krev, úzkost hrdlo svírá, srdce živě buší, vášně divý vznět ji štve a budí hněv:

„Navždy v rukou mých jsou pohanské ty zmije, nikdo nevyrve mně za celý je svět, a jen náhlá smrt jich pohanu mou smyje, – proto poroučím, by sťaty byly hned!“

„Krutá litice,“ dí bohatýr jí mladý, „proti divosti tvé rámě mám i meč, který ostřím bránit dívku bude všady, až kam zapředena tenat tvých je leč.

Věz, že k dívce té mne kouzlo poutá lásky – věrnou pravicí k ní družně budu stát!“ Luděk, smrštiv čelo ve chmur husté vrásky, pevným hlasem dí, tvář hale v přísný chlad:

„Pohankou je dívka, dcerou divých mocí; marná láska tvá, jí ruky nesmíš dát.“ „Srdce dívčiny té,“ větí Godfrid otci, „jejíž luznou vnadou byl jsem sladce jat,

korunou je vonnou na zvonkovém květu, kamo svaté víry padne paprsek; bránu netušených otevře jí světů nové víry křest a ducha milý vděk!“

„Nikdy, nikdy!“ Vanda volá hrůzou jata. „Raděj otroctví neb smrti bledý háv, raděj pod topor a pádnou ruku kata, raděj na popravu témě našich hlav!

Z černých osidel se k tobě, ženo krutá, obě utíkáme; dle své vůle suď! Nechť nám utne hlavy meče ocel kutá, křest však nepřijmeme – smrt nám křestem buď!“

„Staň se, pohanko, dle vzdorné touhy tvojí,“ větí Brunhilda a volá v stráží řad: „Vyveďte je v luh, kde velká hruše stojí, tam ať vykoná své dílo rudý kat!“

„Saň ta,“ jinoch bouří, „pomstu neukojí, leč bych vedle dívky já též s mečem pad’!“ Jako podvečer, kdy na osiku stele vánek lože své a budí lupení,

tak se třesou děvě oudy rozechvělé, bledou hrůzou duše kormoutí se v ní a strach přede smrtí jímá nitro celé; v náruč Godfridu se vrhá s výkřikem

a jun ohnivý ji k srdci tiskne vřele. Ale Vanda studem oko klopí v zem, i dí ovanuta ledovatým mrazem: Vrahů každý dech váš věje na nás jed,

bujnou sílu ňader otravuje rázem a par zhoubných žehem pálí ducha květ!“ Na Ludiši hledí zarmoucená máti; prosba, výčitka i vzdoru hrdý šleh,

žal i něha zdá se v rmutném oku pláti, a rty vynořují z ňader bolu vzdech: „Ke mně, dcero má! Tvé místo na mé hrudi! Na dceř Zábojovu dívá se tu vrah;

slabost hrůzy tvé v něm pohrdání budí, k smíchu je mu děs a k úšklebku tvůj strach. Na má ňadra pojď, sem nakloň hlavu svoji! Rozloučiti nesmí skonu náhlý čas,

květnatým co vínkem život k sobě pojí – půjdem společně na černý hodokvas. Není hrůzou smrt, je jenom zapomnění krátkých štěstí snův a pohrom dlouhých běd –

na má ňadra pojď a bez chabého chvění k smrti políbení dej mně naposled!“ Dívka plachým okem obrací se k matce; v bouři kolébá se srdce na vlnách:

k mateři lne pud, však k ňadrům juným mládce život volá ji a přede smrtí strach. Mezi bolestí a hněvem úpí matka a slz hořehořký v oku tlumí tlak;

ale v junu bouří lásky vášeň sladká, nítí ducha žár a plamen metá v zrak. Kolem stanu řinčí pochopové braní a v hruď synovu se vtíná otcův hlas:

„Šílená tvá láska dívky neuchrání; mateři ji vydej, jinde žár svůj has! Ženy pohanské dal Brunhildě jsem darem, a nechť s nimi činí, jak jí vůle jest;

svatý je můj slib a nesmí padnout zmarem v pošetilém vzdoru mého slova čest.“ V junu kypí krev, blesk v oku šlehá jarém a ret kvapným slovem otci hlásí věst:

„Tajemství, jež blaho mého žití maří, otvírá hrob prsou, bolem plní vzduch; choť já tvoji viním, otče, před tvou tváří z hříchu hrozného, jenž otráví ti sluch.

Otrokyně ta, jež macechou je nyní, dívku proto velí rukám kata dát, v hněvu divokém že má ji za sokyni, neboť syna tvého loví do tenat.

Žárlivost je v ní, jež ňadra její pálí; co jí vášní bylo ve jhu otrockém, nyní hříchem je, jenž vínek sňatku kalí, a jak chmurný mrak nad znojným visí dnem.

Hárá láska divá ohněm viny klaté, jako ve příboji potácí se duch; k tobě nenávist jí bujnou mysl mate a kol tebe vine hanby černý kruh.

Byl bych utopil tu tajnost ve své duši, ale mocným štítem děvě je ta věst; nevinnosti půvab mužům chránit sluší – vinu potupy a hanby stihni trest!“

V Luděkově líci ledy tají rázem, vzedmutého hněvu rdí se rudý vztek; tváří přísné tahy, prve skuté mrazem, náhle rozvalit se třesou do trosek.

Vstává, retem hýbe, jako by chtěl řečí celou bouři ňader na svět vychrlit; svalovitá ruka prudce sahá k meči, kupředu chce jíti, ale stojí vryt,

a slov blesk se valí jako příval smrti: „Umřít mečem kata jeden musí z vás!“ Hruď se Brunhildina strží pohrom drtí, v útroby ran buší náhlý ráz a ráz;

strhnouti chce roušku, Luděkovi říci: „Nenávidím tě, mé pomsty přišel čas!“ Ale krotí nával, bouři halí v líci, a šíp kalených slov metá drzý hlas:

„V hrdlo lže tvůj syn, jen macecha mu mladá pichlavým je trnem, tok mu kalí vod; proto bájí klam, lží záhubu mou spřádá, na mé srdce kuje jedovatý hrot.“

„Jeden z nás“ – dí Godfrid – „hrdlo tady složí; svatých ordalií volám na tě řád; bojem mezi námi soud rozhodne boží, meče očistou chci pravdě světlo dát!“

Luděkovy tváře vznětem rudě planou, temným volá hlasem jako černý hrob: „Oba do pekel se svalte blesku ranou – taste braň a kolte hroty do útrob!“ –

Hoří pochodně, a ve večerním šeru rozlévá se v pláni světla jasný proud; do plamenů duje větřík od severu, vanem rozptyluje šedý smolný čoud;

v záři pochodňové prostor vidět kruhu, vůkol něho trčí valných vojů řad, který šikem dlouhým za táborem v luhu střeží místo boje jako pevný hrad.

Ticho je, a každý bez dechu tu stojí; oba soupeřové semknuti jsou v střed; k boji v jednom konci Brunhilda se strojí, Godfrid jako socha v druhém něm a bled.

On je bez brnění, ona v krunýř krytá – vedle práva muž jde proti žene tak. Lesklý mečů kov se v rudém ohni kmitá, mocně srdce tlukou, jiskry metá zrak.

Luděk v kole strmí, bouři v prsou nese; pod pochopů stráží zajatých je sbor; jak list osikový Ludiše se třese a na soupeřích tkví plachý dívčin zor.

Kyne šedý Arnt; na rychlý pokyn kmeta zvuk se polnic vlní v šerý, vlahý chlad a boj s napětím ždá branná kolem četa. Tu se náhle jeví z nachlumených řad

smědých tváří rek, i kročiv na střed kola mocným hlasem křičí mezi voje v pláň: „Bez viny ta žena! Povinnost mne volá za ni bojovat a tasit pro ni zbraň.“

„Radomunde, dík,“ dí žena nezachvělá, „vlastní meč můj zjeví pravdy nevinnost; viz, jak odhazuju helm i pancíř s těla – nebojíť se jedu, kdo je viny prost!“

Snímá lesklý krunýř, snímá přílbu s hlavy, v prostém šate stojí, v rukou meče třpyt; ňadra dmou se hrdě, vlas se vlní plavý, podivem i hrůzou hučí vůkol lid,

a kdy Radomund se vratno noří v davy, přitlumené ticho stře se kolem zas. Pokyn poslední, a rohu pronikavý na znamení volá ku souboji hlas.

Juž juž tepou v sebe; jiskry mečů letí, příšerný se plamen kmitá pochodní, paže míhají se, rána ráně větí a zbraň pádným třeskem v noční ticho zní.

Válčí dlouho juž a vítězství se sklání k jinochově straně pravdy výrokem, ochablou jen rukou Brunhilda se brání, a juž zdá se, že ji zhltí sirá zem.

Ale tu ráz rány letí z paže její jako blesk, jenž hrne z chmur se v strmý kmen. Godfrid boden v hruď... rty bolem se mu chvějí... z ruky pouští meč a klesá poraněn.

Z davů rozléhá se křiků podivení, kolácí se vírem rozvlněný vzduch. Její líce planou v ohně bujném rdění a hněv změtený hruď vzdýmá v bouřný ruch;

oko jiskry metá, oběť hledá v kruhu – vidí zajaté a jejich děs i strach. S napřaženým mečem k nim se žene v luhu, na Ludiši dvíhá zpupné ruky vzmach,

všechnu bouř a vášeň, kterou v nitru cítí, do jediné rány klade o překot; kmitavým se leskem mocných paží řítí na dívčina ňadra černé smrti hrot.

Nedolétla ještě mířená v hruď rána – tu se jeví z davů Vinfrid, bledý kněz; mezi Brunhildou a dívkou pevně stana zraku mocnou silou krotí smrti děs,

pevným ramenem vzmach maří líté ženy, před ní přímí se, a jak by těžký trest s nebe na ni volal, prst má pozdvižený a v tvář tváří hlásá svatých pravd jí věst:

„Nezabiješ – bůh dí! – Já své kladu paže k žen těch ochraně, jichž nesklátí tvá pěst; pod křídla je beru, jak mně církev káže, a dám život jim i míru ratolest.“

Couvá Brunhilda před Vinfridovým slovem, síla tajemná ji jímá, tiskne zpět, a klid v jeho líci bledém, mramorovém tlumí její žár jak mrazu chladný led.