III.

Vše to v lidu vře a kypí přehluboce, včera nepřátelé, dnes si tisknou ruce, sousedé se nepřou, tichnou spory o mezníky, myslivost a bory;

chalupník si se sedlákem družně tyká, baráčník si na ně nahlas nenaříká, jenom tajně rotí na nebesa, že teď nesmí do selského lesa,

a svou oběť přinášeje velké době pouze panských hájů pilně všímá sobě. Žanta s Jakubovem, staří výminkáři. nepřátelé ondy, nyní láskou září.

Byl to dlouhý spor, jejž měli spolu; žena bývá často pramen bolu, neboť obou vdovců náruživá těla k jediné se družce vášní rozechvěla.

Ale jejích spolná družka, Háta stará, vedla si jak upejpavá růže z jara, až po dlouhém srdce kolísání podala se Jakubovu ždání.

Odtuď starce dělí zášti hory, druhu druh jen stále klade vzdory, a že Jakubova tvář vždy oholena, nosí žanta dlouhý vous až po kolena;

onen pod kloboukem kryje hlavu šedou, proto ten svou pleš ukrývá čapkou hnědou: ba z nich každý čertu by se podal cele, kdyby pozlobit tím mohl nepřítele.

Náhodou se v krčmě sešli jednou, a již tváře jejich hněvem blednou; do sebe se pouští kohouti dva lití, ale slabší Žanta dostal tenkrát bití.

To jej bolí, myslí na odvetu: a svých sil by důkaz podal světu, koupil vepříka; ten když byl zralý, masem z něho tužil denně svaly,

pivem zapíjel a čekal jara, krev až omládne mu v žilách stará, v naději, že vyhrá v bitvě nové. V noci o půtkách ho plaší snové,

ve dne síly křepí, síly zkoumá, v chlévě s rohatým se kozlem cloumá. a čím pojídá víc, čím víc pije, tím hloub hněv a zášť se v ňadra ryje.

Dosud nedokončil příprav muž ten litý, ještě vědro má a v komíně dvě kýty; ale zatím skřivan jarem vylét’ z žita, vesnou rozkvětla i láska pospolitá –

a dva výminkaři, dříve nepřátelé, osmáhlé své pravice si tisknou vřele. Pod hruší dnes oba sedí u koryta; Háta do chladu jim chléb a mléko skytá,

jeden vypravuje, druhý hlavou kývá; pěnkava nad nimi ve větvích si zpívá. „Já řku, kmotře,“ – Žanta družně praví – „nad tímhle zde rozum můj se staví.

Pomyslete: žebrák rozedraný s mošnou chodí přes lesy a lány, po dědině spisy rozhazuje – tu se jistě něco tajně kuje.“

Na to Jakubův: „To pravda svatá; snad v tom čertovina parohatá. Ale rád bych věděl, kam se to vše hrabe; přečtěte to nahlas, já mám oči slabé.“

„Dvakrát četl spis jsem za stodolou; abych řek’ vám ale pravdu holou, nerozumím z toho mnohá slova, neboť novinářská řeč v tom nová.

Pojďme v město k Vítovi, ten hned nám poví, zda-li žebrák jen tak v kalné vodě loví.“ Vstali, sebrali se, v dýmkách zapálili, a již hovoříce družně k městu pílí.

Na svahu tam jemném za kostelem stojí domek v místě osamělém, stěny vybortěné, na spadnutí střecha, za barákem žlábek, po něm voda spěchá,

vedle štíhlý jasan dlouhé stíny hází, pod ním v rokli bují zelenavé mlází. V štítě nakresleny boty jsou a šídlo s nápisem, že Hraba Vít má zde své sídlo.

U něho dvě ruce jen, však sedm dětí, žena hospodaří od desíti k pěti, ale to vše proň je starost neveliká, hůř jej ve dne v noci moří politika.

Na verpánku sedí: rozčechrané vlasy, černý krátký vous a dlouhé stinné řasy, prsa rozhalena, rukáv vysoukaný, z tmavých očí plamen srší na vše strany,

rámě kosmaté a paže svalovité, čelo lesklé, polo do chundelu skryté. – Do kola se válí pestrý nepořádek, v koutě žena klímá točíc starý přádek,

na podlaze hrají s malým psem si děti, který k vřeskotu jich štěkotem jim větí, až se lomozem a křikem chvějí stěny. Ale na verpánku v čtení pohroužený

hově sobě myšlének svých na výsluní tatík jako král té bujné bídy trůní. Bodnut ostrým žíhadlem tu náhle stává, po světnici rozhání se, rukou mává,

v levici spis třímá, pravicí naň mlátí, jak by písmena v něm touž chtěl ukovati, do vlasů si jede, kosmy sápe dlaní, chlástor na nohou mu klapá při běhání.

Takých mžiků význam žena zná i děti, neboť všechny rázem ze dveří ven letí, ba i psík se kňuče pod lavicí skrývá. – Hraba sám teď. Divoce se kolem dívá,

hromovým čta hlasem: „Tehdy dobře bude, proudové až krve vylejou se rudé.“ Běhá, čte a běhá zas, hlas v sobě dusí; „To já dávno pravil, krev že téci musí!“

Otočil se; na prahu tu Jaroš stojí, jako by byl vyrost’ z půdy v šedém kroji. Známého Vít vítá: „Pravý muž v čas pravý. Pohleď sem! Tu každý řádek blesk je žhavý,

a to símě hází jakýs žebrák starý, který z vetché mošny rozdílí ty dary.“ Na to Jaroš: „Mnohdy mošna žebrákova víc než mudrcova hlava v sobě chová.

Krev je dráhou pravdy, krev je dráhou práva, po níž lidstvo jde, a padlé opět vstává. Krev ať teče tam, kde nepomohou slova, krví posvěcena budiž doba nová.

Lid však spí neb mluví jen, a tvář má bledá marně bloudí, marně mučedníka hledá.“ Sálá Vítův zrak, a zaťatou si pěstí bije v hruď i hlasem jako zvony věstí:

„Hle ta před tebou již mučedník ten stojí, pevně myšlénky tvé opásaný zbrojí. Vztýčím prapor rudý zejtra na táboře, vypovím tam lidu odvěké to hoře,

stydlou krev mu rozpěním, až v litém hněvu korouhev tu zdvihne sobe na úlevu. Padne hlava má, však nelekám se smrti, neb krev mučedníka pouta lidu zdrtí.“

Od stěn odráží se hlas mu pronikavý, pod řasami z očí oheň sálá žhavý, ruměnec se chvěje v bledé jindy tváři – když tu shrbeni dva vchází výminkáři

ve vysokých botách, s tváří usmívavou, držíce si dýmky, kývajíce hlavou. Sotvy vykládati jmou se o žebráku, an již Vít jim bouřně větí s ohněm v zraku:

„Věřte, že to pravda velká, co tam psáno, neboť noc se chýlí k sklonku, svítá ráno, bílý den již budí sbory mučedníků, svatí rytířové táhnou od Blaníku.

půda duní pod kopyty jejich koní, prapor, staré slávy k nám se nazpět kloní. – Muže, v šedivém jenž stojí tady kroji, Blaník vyslal hlásat, že již jede k boji.“

Na Jaroše kosmo hledí výminkáři, udivení mlčí s nedůvěrou v tváři, dýmky v ústech žmolí, hlavou pokyvují, z Vítovy si řeči myšlenek nit snují.

V Jakubově mozku vše se kolem točí, pohlednout se bojí Jarošovi v oči, semo tam se klátí, s nohama se radí, a pak bodán strachem ze dveří ven pádí.

Udatný však Žanta, rozšafný vždy v řeči. odkašlav si moudře ševci takto svědčí: „Rozumím, že veliké se věci strojí, každý z nás že stát má stráží, vstát má k boji,

a že pomocí nám budou všichni svatí, ba že nebe za nás bude bojovati. V žilách mých je dosud sil a krve dosti, s mladou chasou půjdu složit staré kosti.“

S úsměvem dí Jaroš po té k výminkáři: „Zdar je jistý, kde i starci jsou tak jaří. Úkol, který dám ti, slib, jak sluší muži, že jej vykonáš, byť šlo i o tvou kůži.“

Osmahlou svou ruku zdvihnuv Žanta praví: „Dobře buduje, kdo na mé slovo staví. Koňákem jsem býval u dragounské chasy, potom formanil jsem v Uhrách dlouhé časy;

Arnoldovi byl jsem často milým druhem, hovořil rád se mnou, bychť i chodil s pluhem, ba i s pány jídal velikou jsem lžicí – půjdu s vámi věrně třeba k šibenici!“