II.

Tentýž večer v Dobrouchově; Marie tam sedí v parku lesnatém a hornatém, v jehož středu řeka teče

divoká a pěnivá, bouřlivá a hučivá, svévolná a svobodná, jak hor dítě bujaré,

jež v své touze ve svém letu nemá času na to myslet, že kdys přijde dusný žár, jenž mu ňádra vysuší,

z jeho srdce pouště sdělá písčité a beze vlahy. Rve a kácí, zaplavuje, bujní, trhá, překvapuje,

dokud síla v žilách proudí; mlčí, dumá, šepotá jen, když žár vyssál všechny síly; nových časův pouze čeká,

až zas nebe dá, co vzalo. – Slunko zapadlo již dávno, lesy šumí vzdechem bájí. V dálce mlhy povstávají,

duchové to časův dávných, jež se vespol objímají, a se s budoucností snoubí. Mariin duch obraz kraje,

jenž mu vtiskl všechny zjevy; jenom nebe schází duši, jeho blankyt, hvězdy, světlo, pohoda a naděje.

Řeka vyschla divým žárem, vlahy není, jenom slze, padající jako oheň; lesy divné báje šumí.

Zda to báje minulosti, či snad věštci budoucnosti? Minulost ta temna, šera, plna přízrakův a klamův;

jedna postava jak obr na obzoru z mlhy vstává; hrozící a pomsty chtivá šiří se a plní prostor;

celý duch jí vyplněný. – To jest Václav, jeho láska, jeho bolest, její bolest. Budoucnost ta temna, šera,

avšak přece s jednou hvězdou, naděje to hvězdou malou, jež člověka neopouští, věrně k hrobu doprovází.

Jedna postava jak obr před očima se jí snuje, spěchá ku ní, k ní se vrhá, přikvačuje, jako můra,

tiskne v náruč – ona úpí; celý duch jí vyplněný. To jest Jindřich, její manžel, jeho sveřepost a krutost,

neštěstí a její bolest. Ještě jedna postať před ní, mlhavá, jak ve snu dojem, a přec plna lahodnosti

bezejmené, cizé, svůdné. Duše plna takých zjevův, a přec ticha, jako večer, půvabná a tajemna tak,

šelestící jenom bolem, unavena jenom steskem. Tajemnost ta byla krásná, měla v sobě jakés kouzlo,

jež nás vábí, přitahuje, jako vše, co zastřeno jest průsvitavým pološerem. – Tak jest člověk!

To co zahaleno rouškou, to jej nadchne jakous touhou, jež mu nedá odpočinku, očaruje, svírá, pudí,

až to roucho tajemnosti strhne dolů, podivá se, postaví si v světlo předmět, by jej pouze pryč odhodil,

a zas znovu toužil, tesklil, jakby bytost lidská byla pouhé vášně touha stálá po kráse a pravdě, světle,

pravda však a světlo, krása, požitek mu ničím nebyl, an tím vezdy opovrhá, raděj v toužení se maře.

Marie tak půvab měla, jenž každého očaroval; Jindřich zkusil její kouzlo, a však seznav půvab z blízka,

odhodil jej bez vší lásky; Marii již nemiloval, nenáviděla ho ona. Hleděl psův si, koní, honby,

žvavých druhův, pití, karet, a že zpoután manželstvím byl, cítil otrokem se býti, což v něm vzbuzovalo hořkost,

svěřepost a zádumčivost, v ní pak bolest, stesk a žele. Bylo ticho, jako v stepi; Marie napíná sluchy,

zrak svůj k nebi obracejíc. Počítá snad hvězdy jasné, či chce slyšet s nebes hlasy andělův a svatých, světic?

či naslouchá tluku srdcí, zda kde které pro ni bije? Nesečte oblohy hvězdy, vždyť jich více, nežli citův,

jež se rojí v jejím srdci, vždyť jich více, nežli myslí, jež se hemží v její hlavě; více, nežli tlukův srdce,

jimiž hrob životu kope, hrobníkem jsouc jí i sobě – vždyť jich více, nežli dechů, jimiž ssaje smrt v svá ňádra.

Nesečte oblohy hvězdy – dřív’ jí srdce hrob vytluče, dřív’ i smrt do sebe vdýchá. Neuslyší hlasy nebes;

nebe nekonečně dálné, jako poklid duše její. Také neslyšela srdce, jež by pro ni v světě bilo.

Slyšela jen svého tlukot, jak jí hrob pomalu kope, niče mládí, krásu, svěžest, život i vše, co jí drahé.

Slyšela jen vlastní dech svůj ssajíc v sebe částky smrti, která vznáší se kol země, a nás vezdy doprovází,

jakby střežila své vězně. Nenáviděla své srdce, jež jí věstí konec žití, nenáviděla své dechy,

jimiž smrt vcházela do ní. V sobě smrt – a kolem smrt! A přec pokojná jest, tichá, jako večer ve svých stínech,

půvabná, jak lůny svity. – „Vy v hvězdy zříte, paní vznešená, zrak roztoužený bloudí po nebi, jak chtěl by tam se skrýti před zemí,

a pohřížit se v jeho světlosti, i utéct světu, jeho chudobě.“ Kol sebe ohlédla se Marie, a po boku jí stanul Vladislav,

muž zádumčivý, vezdy ponurý, jak temných borův hlubné tajemství, a tichý, jako pouště dálava, a bledý, jako smrti předtucha. –

Však znáti v očích, v čele vysokém, a v pěkných ústech pevně zamknutých, že nad borem se často zachmuří, a po nebi se blesky křižují,

a že i v poušti často vichřice, jež celý svět mu smete nad hlavu. Však čelo umí vichrům vzdorovat, a chmury o ně vždy se roztříští,

jak myšlenkou by stálo nad bouří. V tvář jeho, v celou jeho postavu jest jedna velká mysl vyryta: buď budeš velikánem na světě,

a panovati srdcím, hlavám všem, neb nikdy ničím, věčně zmítaným štván budeš, v lesích jak zvěr divoká; však malichernost není osud tvůj,

buď vším, neb ničím být ti souzeno. Sem s Jindřichem byl přijel z dálných cest, a hostem již zde víc než léta půl; leč nikdo neví, z jaké příčiny,

a neví se též kdo a odkud jest. „Proč odtud pryč vždy k hvězdám toužíte? Já raděj’ dolů strh’ bych nebesa, a k srdci svému pevně připoutal,

a oděl zemi hávem světlovým, než sám tam letěl ve svých myšlenkách. Když neskloní se ku mně nebesa, k nim pnout se vzhůru s prosbou nebudu.

Vám lehko nad nebem jest zvítězit; – jen ruku svou a zrak tam zvedněte, a silně, mocně chtějte vítězství, a sypati se budou hvězdy s oblohy,

a zulibají vás svou světlostí, a zahrnou svým ohněm zářícím.“ „Dle toho poznávám vás, pane můj! v svém zadumání vždy přec veselý.“

„Já veselý? – jen směšný chcete říct. To osud můj, že když chci pravdu dít, mně nikdo nikdy nechce věřiti. Však dovoltež mně malou otázku.

S tím nebem, kdyby přemoženo jsouc, vám padlo jako kořist v náručí, co byste počala v svém blaženství? Zda dala byste jednu hvězdu mně?

Ta hvězdu, co se zove nadějí, tu nechci, nikdy nechci víc. Mne marně světem dlouho vodila, a šálila – a já jsem doufal vždy –

vždyť znáte starou povídačku tu. Tu hvězdu, co se vírou nazývá, tu nechci, nikdy nechci víc. Mně marně dlouho v světě svítila,

a mámila, a já jsem za ní spěl – vždyť znáte starou povídačku tu. Jen jednu hvězdu, jednu jedinou, tu třetí velkou – snad ji znáte též? –

zda byste dala mně tu velikou?“ „Tu třetí bych si sama nechala, neb věřte, že ji potřebuji též, snad více, nežli vy, jenž mužem jste.“

„A kdybych řekl vám, že hvězdu tu já skrývám nyní ve svých utrobách, a vám ji jako obět položil, co svého nebe zbytek jediný,

o povězte, co byste činila?“ Svým modrým okem pohleděla naň tak hluboce a spolu bádavě, jak chtěla by se smyslem přesvědčit,

zda skutečnosť ji asi neklame. Když uzřela však z pološera večera, jak jemu ohněm oči sálají, tu zachvělo se srdce pocitem,

jak kdyby v duši její zatmělé, v noc pohroužené, smutné, unylé svit blesku přes oblohu přeletěl, a ozářil svým světlem ňádra, útroby.

Jen krátký svit, leč hrůzný následek, když uzřela jím celé nitro své, prv’ zahalené rouškou temnoty. Pryč před svým vlastním srdcem utéct chce,

leč vrh’ se na zem před ní Vladislav, a nepustil, a držel úsilně. „Jen slovo jediné, a minut dvé! Dvé minut, pouze tolik času jen,

co vonný oddech božských tvojich rtův svět vanutím svým stokrát osvěží, a stokrát večera vzduch tajemný v tvá ňádra ponoří se půvabná,

a pozná rozkoš světa nejvyšší – jen minut dvé, a slovo jediné!“ A ona mlčí, ona zírá naň, zda zůstat má, či utéct nevědouc.

A on jak v opojení mluví dál: „Již tichý jsem, jak beránek; nech ležet u nohou mne tvých, a hledět k tobě vzhůru jen

jak ku vábivé bohyni, jež branou smrti prošedši, se v krasách světa koupala, a v nebi vzavši na sebe,

co scházelo jí k půvabu, zpět osvěžená vrací se, by smysly něhou klamala, pak vrátila se v říši svou,

jen opojení zůstavíc. O hleď, tu máš mne u nohou, a polož jednu v šíji mou, a vyřkni slovo rozkazu:

mně budiž věčným otrokem! Tvé přání, když se rodit chtí, jež srdce ještě neví tvé, chci podslyšeti u tebe,

a vykonat, než o tom zvíš, bys chtíc již mela v rukou svých!“ Své modré oko na něj upřela, v němž spočívalo jakés tajemství,

ač tiché, temné přec a zoufalé: „Buď rukojemstvím slovo tvé! zbav před Jindřichem duši mou, mne od něho zbav, a jej ode mne!“

To pověděvši, pádí odtud pryč, a Vladislav se za ní potácí.