II.

Neumorné símě dějin v svaté půdě naší pochované pučí v bujnou sílu mládí, v českých srdcích jarní vánek vane,

ruka ruku tiskne vřele, velká mysl vzkříšení a práva duchům všem, již vstali z mrtvých, vznešeným se náboženstvím stává.

A v té době jarých citů, jež jak víno kypí plné kvasu, Dubský syn z matičky Prahy jede v kraj, by tlumil bouři časů.

Vložili naň těžké břímě, hejtmanem je v trudném povolání; úřad ten a vlastní osud z trní korunou je v jeho skráni.

Jellu dceru má; jí krása v lásky sítě zamotala záhy, a přec bol té skryté něhy – v prázdné poušti jako krůpěj vláhy

padl v mladá ňadra dívky, pod mlhou jež nitra vlny skrývá, a jen s utajeným vzdechem o rtech žhavých svého juna snívá.

Sotvy žebrák sbočil s cesty, hejtman syn již v město jede tady, vedle něho sličná Jella buduje svých citů vzdušné hrady,

plní obláčkův je leskem, do nichž svítí slunko lásky ranní – otec s dcerou vedle sebe mlčí pohrouženi v zadumání.

Dojeli již k božím mukám, kde se obzor šíří do dálavy; vidí obry velikány, vidí hory a lem borů tmavý:

obláčkové bujných tvarů jako myšlenky ze skalných skrání temena jich korunují, ano nebe nad nimi se sklání.

Vzpomínek se černé mraky hejtmanovi v duši položily, z mraků vzpomínek blesk šlehá, a v nich vichr minulosti kvílí.

Oko jeho v dálku těká. hájovna kde na pahorku stojí, ústa zamlklá jak v poutech, ale srdce buší v nepokoji.

„Spatřiti ten kraj“ – dí dívka – „vábila mne mocí touha sladká, kraj, kde krásné jaro dětství prožili jste ty i drahá matka.

Žel, že máti hrob již kryje! Ó, jak srdce by jí zaplesalo při pohledu na to nebe, jež se na ní v její mládí smálo.“

V hrudi otcově však slova vyschla jako pramen letním parnem, před sebe jen hledě, mlčí, cítě úpal ve svém nitru zářném.

Po silnici prach se valí, Jaroše již dohonili v cestě; vyhýbá se kramář pánům, kteří hbitě mizí v blízkém městě,

dívá za nimi se hrdě, do vousů si šeptá zdvihnuv ruku: „Střela jedem zakalená chvěje se a třmí v napjatém luku;

šíp ten ostrý pustím na něj, jako příval z ohnivého hada, jestli obludnou svou hlavu vzpřímí ze tmy do dne jeho zráda.“

A dál jede volným krokem, skřípají mu kola u vozíka, koně pychtí v dusném vedru, letmo ve vzduchu much hejno bziká,

vánek dříme na jeřábech, dělá sporý stín jich táhlá řada, do jetele skryl se skřivan, letní úpal s nebe na zem padá.

Do městečka dojel Jaroš, mezi domy milý chlad jej vítá, a po parné dlouhé jízdě hospoda mu oddechnutí skytá.

Ale sotvy okřál v mysli, přišel k němu mužík v dlouhém fraku, na očích měl okuláry, ostré nože v bodajícím zraku,

nepokojně hleděl kolem, šeptal do ucha mu slova skrytě. Mlčky zdvih’ se šedý kramář, s malým mužíkem ven vyšel hbitě,

mezi bodáků kde leskem na voze se zboží prohledává, a pod ostnem zvědavosti opodál se lidu hemží vřava.

„Pověz, starý balamuto, kde máš tajných proklamací sklady?!“ – Zakabonil čelo Jaroš, okem mrskl kosmo v lidu řady,

k úšklebku ret velký skřivil, a pak hlasem jako kovy zvoní: „To, co v mozku jest a v krvi. marně vaše bdělá chytrost honí.“

A již vedou spoutaného. Tváří ve tvář před hejtmanem stojí; oko potýká se s okem, mysle prudce dmou se v nepokoji,

jazyky jak tíhou skuty, kolem srdce mrazivé kry ledu, urputný chlad v bledých lících, na rtech kalený šíp plný jedu,

který výstřelu jen čeká, hluboce by bodcem utkvěl v hrudi; a přec v ducha prohlubinách nepojatý záchvěv krev jim prudí.

Dubský kyne, a stráž snímá s Jarošových rukou tvrdé svazy; kyne opět – oba sami. Pohnutí jich mysl náhle razí,

kolem srdce led jim taje, v ňadra měkký cit se teple vkrádá; ze vzpomínek let jich mladých vláhou obláčkovou rosa padá.

Hejtman ale ve svých prsou tlumí pohnutí to duchem hrdým, a v mráz upraviv své líce vinu druha zkoumá hlasem tvrdým.

„Zpovídat se chci“ – dí Jaroš – „nuže paměti a vin slyš řadu, jež jak řeřavé mne uhlí pálí v hrudi prostřed žití chladu. – ...

Před dávnými lety žili družně mladíci tři v městě malém; bujná srdce, juné hlavy láskou k vlasti plály v ohni stálém.

Ale láska byla bolem, před zrakoma měla žel a bídu. Ach! ta láska byla trýzní, v strast a utrpení hledíc lidu. –

Bylo loučiti se druhům; zralý věk zval všechny k povolání, na pahorek vyšli z města, kamo zlatem lučil jasoň ranní.

Rozčeřil jim duši v ňadrech vánek nadšení svým křídlem zlatým; dáti vlasti v oběť život sobě přísahali slibem svatým. –

Každý loď svou bujným letem pustil na nadějí šíré moře, každý kruhy měřil činům, do budoucna mocnou touhou hoře. –

Nejstarší děl slova tato: „Vlasť že v srdcích našich odpočívá, že ji nosíme v svém nitru, vydumala věštce mysl snivá.

Pěvče velký, velký blud to šlechetné tvé duše citem vzňaté; však jsou srdce rozechvělá malým stánkem naší vlasti svaté. –

Vlasť – toť půda, země naše, a píď každá tělem je té matky, každá chatka mezi stromy, každý keř i potoka šum sladký.

Každá šlépěj, každý krok v ní rmutnou mohylou je nade hroby, pod kterou rek padlý leží. v boji proklán vrahů šípem zloby.

Na mrtvolách padlých předků naše budoucnost, náš život stojí, otců krví nasycená svatou páskou nás ta země pojí.

Každou píď té půdy hajme potem, životem i krví svojí; jako milenku ji mějme, láska budiž plamennou nám zbrojí.

V dědinu svou půjdu rodnou, žíti budu v kruhu tiše skrytém, pluh mně zbraní bude lesklou, stanu na otcovské půdě štítem.“ –

„V jiné světy“ – děl zas druhý – „v úkol jiný myšlénky mne pudí; chci být apoštolem síly, buší moc a čin v mé vírné hrudi. –

V zlata tajeplném lesku dříme zázrak, dříme síla divá, a tu sílu podmaním si, plamenem mně bude zbraň ta rdivá,

jejíž ohněm budu válčit, jejíž teplem budu budovati; kov se v moc mou rukou změní, jež dá sílu nám a blaho vrátí.“

Třetí, jinoch bledých lící, veždy ponurý a zadumaný, druhům svým děl spůrná slova hlasem dunivým jak smutné hrany:

„Láska má se v hořkost zvrhla, nenávisť je do mých ňader vryta, nežďám sobě klidu, blaha, heslem mým je lest a válka skrytá.

Půjdu mezi nepřátely s usmívavým lícem, tváří sladkou, myšlénkou mou bude pomsta utajená pod škraboškou hladkou.

Tuliti se budu, krčit, postupovat vzhůru tichým chodem. až pak na vrcholku moci budu vaším českým Wallenrodem!“ –

Umlk’ Jaroš, černé brvy stáhl k výstřelu svých břitkých zraků; Dubský zachvěl se a zbledl, temně zahaliv tvář do oblaků.

Krátké napjetí a ticho, na druha druh posupně se dívá, a z chmur zakalených očí křižuje se blesku záře rdivá.

Vyměnili jisker zážeh, posupně naproti sobě stojí, a muž v ošumělém šatě dále větí v rmutném nepokoji:

„Nadšené tři juny rozved’ osudu běh různě kolotavý, každý vyměřil si kruh svůj, vrh’ se rázem v života proud hravý.

Ale běda! neštěstí se připjalo k jich krokům stínem tmavým, sklamání a strasti, bole mrazem byly jejich citům žhavým.

Nejstarší z nich, pojav družku, navrátil se k otecké své půdě, potem čela rosil brázdu, připoután jsa celým žitím k hrudě.

Ale pot se měnil v trní, v práci nebylo mu požehnání, a ta drahá rodná role. z níž chtěl dobýt blaha pilnou dlaní,

stala se mu černou kletbou, stala se mu sama nepřítelem – a teď vyženou ho z lánů, kterých hájil duší svou i tělem.

Kdyby slzy mé a vzdechy byly drahým kovem, byly zlatem, rozplakal bych se proň proudem, bych jej spasil hořkých slzí chvatem.“

Zamlčel se, a přec slza z moře ňader se mu vyperlila, veliká, jak démant lesklá, poslední snad, která v nitru zbyla.

Setřel ji, a v kalném oku jako z mračen svitla jiskra nová, vous pohladil, máchnul rukou, řeč svou dále vedl v tato slova:

„O druhém teď vyprávět chci – pohádka to obyčejná, stará; obra vůle a čin malý, v ňadrech neukojný plamen hárá,

všechny vášně podpaluje, k nebesům a mezi hvězdy šlehá, věčně hledá, nemá stání, zmírá touhou, pádí, těká, běhá,

a ten oheň hoří – hoří, až své vlastní myšlenky a city v poušť vypálí, v skály mění, do nichž upomínek bol je vrytý.

S duší chmurnou, nitrem z žuly lhostejně jde mezi pestré davy, utone v nich všedním žitím bez památky, bez moci a slávy... –

Tak zde stojím, pouhá troska z velké budovy své vůle hrdé; potulný teď kramář ze mne. otrok dne a zkušenosti tvrdé. –

Tak zde stojím, chůd a stýrán, místo zlata na bedrách svých bídu, ale přísaze jsem dostál, hoře neumornou láskou k lidu. –

Vězněm tvým jsem, ale také svědomím tvým, jež ti volá v duši: tisíckráte běda tomu, přísahu kdo mladých let svých ruší!

S rachotem se duníc blíží velká doba železným svým chodem. nuže dostoj svému slibu, staň se naším českým Wallenrodem!

Nové napjetí a ticho – mocně vyzněl hlas ten hrdě smělý, struny ve hlubinách skryté v ňadrech Dubského se rozechvěly,

z mrtvých vstaly dávné city, rozhoupaly dunivým se zvonem, jehož hlas rozráží srdce upomínek smutným, bolným tonem.

Okamžik jen – neb již v druhém bleskem v hroby nazpět city kácí, ozvěnu jich v nitru tlumí, z upomínek v přítomnost se vrací.

„Osud dávno vyřkl ortel: umře lid ten, utone v tom moři, rudý pruh na jeho nebi není ranní – večerní je zoří. –

Lidu toho umírání tichým, dlouhým, bolným stenem bude: nepadne na poli bitvy, skoná bez zážehu krve rudé.

Jeho pádem ani řádka nezbarví se krví v dějích světa, hrozná smrt – smrt beze slávy v tichý neželený hrob jej vmetá.

V tenatech svých malých tužeb lid ten neunese ani reka; každáť velká myšlenka hned jako noční příšera jej leká.

Pryč s tím dlouhým skomíráním! Střemhlav v propasť, jež své zuby cení! Rázem přetněme tu strunu, jež nám sténá v bolném rozechvění!

Zhynem – ale jako féniks, aby rychlé smrti oheň žhavý změnil v podobu nás jinou, a dal nový šat nám nové slávy.

Ten jsem úkol vytkl sobě, k tomu napjata má všechna síla: myšlénka rychlého skonu jako šíp se do ňader mi vryla.“

„Zrádce“ – volá Jaroš hněvem – „prv než k dílu položíš svou ruku, hrot ti srdce rozedere, vystřelený z mojí pomsty luku.“

Černá zlověstí se chmura na Dubského čelo položila, rty se stiskly, mezi nima hněvu příšerná se zmije vila.

„Moc mám, hrozbu tvou“ – dí Dubský „obrátiti v prázdný dým a páru, ale jdi, teď propouštím tě, neboť vím, že sám jdeš slepě k zmaru.

a že při okovech brzy budeš dumat v samotu si tichou, zda-li prorážet zeď hlavou není šíleností marně lichou.