I.

Stály hory na západě, stály hory na východě, spojujíce vzdušnou páskou jasné nebe s temnou zemí,

jak dvou světův prostředníci; samy modry jsou a světly, jak by sloučeno v nich obé: mysl nebes s myslí země.

Od hor k horám spělo slunko, chtíc v nich skrýti teplo, světlo, a již blízko bylo cíle. Nebe jasné, vesmír tichý,

a jen vrány přes oblohu jako černých myslí davy za slunéčkem táhly k horám, by se skryly v jejich lesích. –

Země, jak by krev potila, kterou vssála ze svých dítek, plna květův červenavých. – Duchové ze stromů, keřů

ve podobě dlouhých stínův vrhali se po údolích, a zas vzhůru, jako obři, objímali hory, vrchy. –

V údolí se bělal dvorec, malý skromný mezi stromy; kolem luhy pestré kvítím. Babička jest paní dvorce,

s čeládkou tam hospodáří, a má ráda Barušenku, milou mladou vnučku svoji. Před okny staruška sedí

na sedátku ze trávníku, čekajíc tam drahé dítě, jež si hrálo po lučinách, a uzřevši motýlečka

dále za ním v pole spělo. – Sedí, dumá o zlých časech, zpomíná si dávných let svých: tenkrát slunko žárněj plálo,

jasněj nebe v zem zíralo, pestřejší i bylo kvítí, lidé byli veselejší, čilejší a bujarejší;

svět byl mladší a tak svěží, jak byl z tvůrčí ruky vyšel. Nyní však jest vráskovitý, jako její staré líce;

zem i nebe potemněly, jako její vpadlé oko; lid jest smutný, neveselý, jako ona zádumčivá; –

svět již dlouho nemůž’ státi, jako ona stářím zhyne. – Ale ten svět přec jen divný, vždycky její osud sdílí,

mlád jsa v mládí, starý v stáří. – Když tak dumá, přišlo dítě veselé a štěbetavé. „Poupátko mé, kde jsi bylo?“

„Aj babičko, za pahorkem honila jsem motýlečka: ale ten mně ulít’ v nebe. Pak jsem si šla na břeh sednout,

natrhat si do košíčku doušky mateří a růží, které divoké tam květou. Hleď, babičko, v krásné lístky,

jaké sebrala jsem s keřů! Slyšela jsem také kukat žežulku tam z našich hájův, víš z těch černých, jichž se bojím.

Mně tam vždycky tak jest smutno, a když trochu v nich jen křiknu, hned se něco ozve z vnitřku, v nich též nikdy není ticho,

vždy tam něco šustí, šumí. Ptala jsem se žežulinky, dlouho-li as živa budu. Ach, babičko, ta kukala!

Napočtla jsem třikrát dvacet, a když hotova jsem byla, dvě se daly do kukání, kukajíce hrozně dlouho.

Jistě dlouho bude živa, jako vy, babičko drahá.“ Stařenka ji políbila, a jí košík z ruky vzavši,

doušku mateří si brala. Divokých pak růží lístky dítě po zemi sypalo; jemný vánek odvíval je. –

„Slunce již se k horám sklání, půjdeš spát již, milé dítě; dřív však pro vodu mně dojdi.“ Dítě spěchá, béře džbánek.

Za dvorečkem pode strání mezi keři vrbovými prýštilo se hojné zřídlo, jasné, jako očka dítek,

jež sem při západě slunce chodívaly čerpat vodu; a že vždy v tu vodu zřely, kolem nezabudky vzkvetly,

vzpomínka to na jich očka. – Naplnivši vodou džbánek, babičce ji domů nese, po cestě si něco šeptá.

Znovu počínají hovor: „Mně se ani spát dnes nechce.“ „Proč pak, poupátko mé drahé?“ „Zejtra Václav bratr přijde,

vždyť jste mně to sama řekla; kdyby již to ráno bylo! A kde byl tak dlouho Václav, o němž často povídáte?

nikdy jsem jej neviděla.“ „Jak pak znáti bys jej mohla, an’s dvě léta stará byla, když se od nás pryč odebral.“

„A proč byl tak dlouho vzdálen?“ „Tomu, dítě, nerozumíš.“ „Povídejte, babičko, jen; já si pěkně u vás sednu;

hleďte, venku ještě světlo, spát by ještě bylo brzy.“ – Baruška babičku znala, že vždy ráda povídává,

ale zvláště o Václavu, o neznámém bratru jejím. „Zda-li pak znáš toho pána, co má v Říčné velké domy,

fabriky se tomu říká?“ „Ne, babičko.“ „Nu tak vidíš, nemohu ti nic povídat.“ „Babičko, jen povídejte.“

„Zda-li pak znáš toho pána, co má zámek v Dobrouchově?“ „Ne, babičko.“ „Nu tak vidíš, zas nemohu nic povídat.“

„I vždyť znám jej, babičko má! To ten zlý jest, velký člověk, co vždy po psích střílí v polích. Dlouhé černé vousy nosí,

s puškou vždycky přes rameno po polích se stále honí, naše holuby nám bije a jen neustále střílí.

Když ho vidím, hned utíkám.“ „Znáš i také jeho ženu?“ „Ne, babičko.“ „Inu ovšem, jak pak bys ji mohla znáti. –

Skrz člověka toho zlého Václav seděl v kriminále.“ „A kdo ho tam dal, babičko?“ – „Páni, milá holka, páni.“

„A kdo jsou to, tihle páni?“ V rozpaky babička přišla, neboť ač cítila dobře, co a kdo a jak jsou páni,

přec to neuměla říci. Pomohla si jako vždycky, s povzdechem své vnučce pravíc: „Inu páni – jsou to páni!“

A babička pravdu měla, Baruška s ní cítila ji, také ještě šeptajíc si: „Inu páni – jsou to páni.“

Při tom na četníky myslí, neboť ze všech všudy pánův, jenom tyto dobře znala. „A proč seděl v kriminále?“

děvče znovu ptá se čile. – „Václav měl být velkým pánem, neboť dlouho v studiích byl, třináct škol měl, v Praze bydlel,

lidé říkali mu doktor.“ „To, babičko, jako ten pán, co k nám často z Říčné chodí, lidem údy napravuje,

když si nějaký kdo zláme, a jim prášky předpisuje?“ „Větším, dítě, větším pánem! Učený byl, až až hrůza,

a když domu přišel někdy, celý den vždy v knihách vězel, mnoho psal a málo mluvil. Nebožtík tvůj otec, syn můj,

míval z něho velkou radost. Nebožka tvá matka se mnou chtěly jsme, by knězem stal se. O tom ani slyšet nechtěl;

škoda, že nás neposlechl! Mohl nyní tiše sedět, a mít boží pokoj v světě.“ „Ach, babičko, to je škoda!

Světil by nám vždycky vodu, a mně věnec z bolevoček, když tu bývá boží tělo.“ „Budiž bohu poručíno!

Nechtěl, nechtěl, nyní zkouší. – Bylo na jaře to jednou – nemluvňátkem’s ještě byla – Václav přišel z Prahy domů,

rozjařen a vesel celý, jak by se byl znovu zrodil. První přišel zvěstovat nám, robota že pominula,

svobodu že dali z Vídně, v světě že nebude pánův, že si budem všichni rovni; křiky byly, velký rámus,

po horách pálili ohně, každý plesal, radoval se, všichni sobě tiskli ruce, bratry sebe nazývali;

smířili se nepřátelé, zdálo se, že svět se boří, a že rájem bude země. Václav všechno podněcoval,

jakoby v něm oheň háral, změniv se až k nepoznání. Když jsem slyšela ty křiky, a když každý domníval se,

že teď budem všichni páni, hned jsem v duchu pomyslila: kdož pak byl by v světě pánem, kdyby všichni páni byli?!

kdo pak pracoval by pro ně? páni jsou jen přece páni, jak oni to nepřipustí. Svět se nemění tak rychle,

zvláště, když to má jít lépe. Osmdesát let jsem živa, a svět pořád ve všem stejný, spíše horší, než-li lepší.

Byli však to mladí lidé, v ničem nedali si říci. A já přece pravdu měla, neboť v krátkém na to čase

páni s vojskem táhli k Praze, svobodu jí chtěli vzíti. Když ta zpráva roznesla se, Václav celý rozohněný

všechněm všudy kázal lidem, by šli bránit matku Prahu. Nebožtík tvůj otec, syn můj, byl vždy zhorka nakvašený,

pomáhal mu bouřit lidi. Několik set sehnali jich, shromáždili kolem mlýna, který syn můj míval v Říčné,

a pak odtud k Praze táhli; Václav byl jich náčelníkem. Jako dnes to pamatuji: byli vesměs hodní lidé,

ale ty můj bože svatý! jeden na zádech měl flintu, z které včera vrabce střílel, druhý píku ze železa,

kterou kovář právě skoval, onen cep pobitý hřeby, málo který řádnou pušku. Já to hnedle povídala:

co tam lidé pořídíte proti bodákům a dělům? Ale do všech satan vletěl, žádný nechtěl slyšet slova.

Matka tvá, ta hodná žena, mohla vyplakat si oči – neboť právě bylas malá – avšak marné bylo lkání:

časně ráno vyšli z mlýna, a když ušli as tři míle, husaři se vyřítili, číhali tam na ně v lese.

Kdo byl moudrý, utíkal hned, a tak ušel bití, ránám; ale ten nešťastný Václav! Zastavil se s puškou v ruce,

a když husaři se hnali, střelil po tom, co jim velel, na štěstí se ho však chybil. Byl to baron Hauerštajnic,

jenž teď pánem v Dobrouchově. Ten když Václava tak viděl, hnal se po něm v trysku s koněm, napřaženou maje šavli;

a když byl již blízko před ním, vzepjal koně vzhůru předkem, Václava chtěl poraziti. Z pistole však střelil Václav,

kůň se válel, baron pod ním. Václav byl by býval ztracen, byli by jej rozsekali. Mezi husary však jeden,

co jim velel po baronu, Maďar byl a Václava znal; zajal jej a zachránil tak. Ostatní se rozprášili,

každý prchnul v jinou stranu, různě vraceli se domů; za všechny vše ztrpěl Václav. Do Prahy jej odevzdali

spoutaného jako lotra; tam hned ortel vynešen mu, že má býti rozstřílený. Avšak potom milost dali,

a jen v kriminále seděl. Dvě léta tam ztrávil chudák, smutná, dlouhá, plná žalu. Matka nad tím zkormoucená

dnem i nocí plakávala, až ji ve hrob hoře sklálo; otec nad tím zkormoucený dnem i nocí zádumčiv byl,

zanedbával hospodářství. Daně rostly, rostly dluhy, páni na otci se mstili, a mlýn v Říčné prodali mu.

Žid jej koupil Bacharaches, koupiv sobě nejprv pány; skoro zadarmo jej dostal, a pak továrnu tam stavěl.

Smutno na ty časy myslit! Otec chudák žebrákem byl, ze mlýna jej žid vyhodil, a jen štěstí bylo pro nás,

že jsem tento dvorce měla. S tebou se sem odstěhoval, avšak hrot mu zůstal v srdci; stále smuten, chřadnul, blednul,

nebyl k práci, k hospodářství. V letě tamo pod jabloní sedával den celý v chládku, v starých kronikách si čítal,

a pak hleděl zadumaný před sebe neb do oblohy, na Václava vzpomínaje. Také někdy v les si vyšel,

aneb za háj na kopeček, a tam odtud Říčnou viděl. Se slzavým okem hleděl, jak žid sídlo otcův boří,

a si z cihel hrady staví, Aj můj bože, kde jsou časy, když nebylo žádných fabrik, ani žádných dělníků v nich,

žádných židův, málo němcův. Nebylo ni bídy, hladu, hospodář s čeládkou dělil, u jednoho stolu jídal;

nyní všechno převráceno! S židem, s němcem přišla bída, a ti jsou teď naši páni, lid jen aby otročil jim,

sedlák by vzal žebráckou hůl, nechal židu dědinu svou. Slepý mládenec to pravil, že takové časy přijdou;

a hle, dobře prorokoval. Pěkná svoboda a rovnost, co nám stále slibovali! A ten Václav tomu věřil!

Já jsem jenom prostá žena, ale nyní pozoruji, že dřívější naši páni, co nás měli pod robotou,

měli přec jen lepší srdce, než-li tihle židi s němci. Člověk dost se nadřel – pravda – hlad a dluhy ale neměl,

nemusil se četníků bát, a když něco potřeboval, dali přece, byť i zdlouha. Ale tihle – škoda mluvit! –

Potom sám to nahléd’ otec, když tak smuten sedávával, a se díval v mlýna trosky. Já mu často říkávala:

vidíš, Jiří, mlád jsi ještě, chop se práce, dělej něco; jest-li nechceš u mne býti, já ti ňákou stovku půjčím,

a ty můžeš něco počít. Ale byl vždy tvrdá hlava, – bůh mu dej tam pokoj věčný! Ne a ne – snad také nemoh’,

neboť dub, když skácíme jej, listův více nevydává. Jenom dumal, jenom čítal, málo mluvil, sám byl stále,

a když mluvil, to jen hrozil, proklínal a stiskal pěstě, až i z něho hrůza byla. Velebníček k němu chodil,

často spolu sedávali; chlácholil jej, útěchu dal. Jednou v letě časně ráno vyšel Jiří, jako zvykle,

pod jabloň si sednul s knihou, avšak víc se nenavrátil, více Václava nezhlédnul, aniž Václav více jeho.

Tamo leží na hřbitově vedle matky v jednom hrobě: bůh mu dej tam věčnou slávu!“ Babička si slzu stírá

se svých vráskovitých lící, a pak zase dále praví: „Kdo by si byl pomyslil to, že on přede mnou tam půjde!

Bůh mu ulehčit chtěl jistě, a mne ještě dlouho zkoušet! – Václav chudák vyseděv si na vojnu hned odveden byl,

a to s zvláštním doložením, že vždy musí zůstat sprostým. Vojačil dva roky celé, až se mu to znechutilo,

a jim utek’ kdesi z Uher. Jako dnes to pamatuji: listopad byl, temná noc, mraky černé, jako peklo,

ani hvězda nesvítila. Vichr fičel, neboť právě as den před tím oběsil se v Říčné němec, správce židův,

a že zlý a krkavčí byl, čerti honili se s duší. Třásla od vichru se okna, vítr hvízdal skrze stromy,

lomenicí domu třásl; na návsí psi strašně vyli, jak když čijí umrlčinu. Čeládka se položila,

plna strachu v také hrůze, jenom já jsem byla vzhůru, v světničce své svítíc loučí. Růženec jsem modlila se

za dušičky očistové, vzpomínala na Jiřího. Okno zařinčelo silou, růženec mně upad’ z ruky.

Polekaná dělám kříže, vzývám syna, matku boží, za kamna se kryju bledá. – Myslila jsem v také hrůze,

že zlý duch se dobývat chce; vzpamatovavši se z strachu, běžím rychle ku kropence, svěcenou si vodu beru,

a chci zažehnávat ďábla. Avšak okno znovu řinčí, kdosi na něj pěstí bije. Spěchám blíže podívat se,

obličej tu lidský zhlédnu, šeptající hlas zaslechnu: „Pro bůh, babičko, to já jsem, jen mně rychle otevřete,

ale by mne nikdo nezhléd’.“ Můj ty bože, byl to Václav! Já mu rychle otevírám, a on vstoupí: hrozný zjev to!

Roztrhaný, jako žebrák, skoro bez bot, bez kabátu, třesoucí se zimou, hlady, vyzáblý a suchý, bledý,

tváře vpadlé, v čele vrásky, jenom oči svítily se, jako z popele dva uhly: hrůza byla pohlednout naň.

Pouze podle jeho hlasu s to jsem byla, bych jej znala, a i ten byl taký divý, temný a tak utajený,

jako z hor neb ze skal, lesův ozvěna když vrací hlasy. Neznám hořčích slzí v světě, než-li ty, jež plakala jsem,

když jsem viděla tak vnuka, naději svou, otce, matky, pyšného tak v jeho mládí, bujarého, veselého –

nyní skáceného k zemi, jako poražený javor. Čtyry léta – a ta změna! Odcházel co jinoch v síle,

vracel se co stařec nyní. Byla pomsta boží na nás, největší trest byl však pro mne, že jsem musila vše zříti. –

Used’ si, a temným hlasem, jako hlasem nebožtíkův vypravoval krátkým slovem, jak jim utek’ v letě z Uher,

jak se toulal v lesích, horách, měsícův tré hlady snášel, až se ke mně sem tak dostal, by zas odtud dále spěchal.

„Tedy otec, matka mrtvi?“ „Ano, Václave můj“ – pravím. Při tom pohled’ v onu stranu kde stál kostel se hřbitovem,

a tím jeho divým okem trhla jiskra, jako z mraku – ani slzu neuronil, jenom pěstě stiskal, hrozil:

byl jak Jiří, jeho otec. Plakala jsem – stará žena, a když na to vzpomínám si, opět pláču, jako dítě.“

Babička si slzu stírá se svých vráskovitých lící, a zas’ dále vypravuje: „Na tebe se tázal po tom,

ty jsi spala na svém lůžku. Chtěla jsem tě probuditi, on však nedal, jen v tě hleděl, čelo, tvářičky ti líbal. –

Zatopivši v kamnech zatím, večeři jsem připravila, snesla všechno, kde co bylo. Aj ty božíčku můj svatý,

hlad měl jako čtyři vlci, nezbylo mu ani sousta. To mně nejvíc líto bylo, snášeti i hlad že musil!

Usmáv se pak pravil ku mně: „Schovával jsem si své hlady, babička by strojit mohla, neboť vím, že ráda činí.

Avšak dlouho nesmím dlíti, četníci jsou na mé stopě, musíme jim splésti cestu. Oni nejspíš mají za to,

že já v Podlesí se skryji, u Marie svojí drahé. Dnes neb zejtra tam již slídí; já zde musím dva dni zůstat,

a pak v noci odtud tajně zase do Podlesí jíti, když zde zatím budou hledat. Nikdo nesmí o mně vědět,

čeládce nic neříkejte.“ – Vykládala jsem mu dlouho, že to zhola nemožno jest bez čeládky, bez pomoci. –

U nás byl již tenkrát Řehoř, dobrý člověk, spravedlivý, upřímný a vždycky věrný, k tomu chytrý, jako liška.

S Václavem byl na výpravě, ozbrojen jsa cepem s hřeby; jen že utek’ před husary. Václavovi hned jsem řekla,

že ten člověk dobrý bude ku radě i ku pomoci. Václav si na něho vzpomněl, dal si konečně i říci.

Řehoře hned vzbudila jsem, a jej vedla do světničky. Nebyl s to, by hocha poznal; mnul si oči, koukal kolem,

nevěděl, co s ním se děje. Teprva, když Václav pravil: kde svůj máte cep a hřeby, kolik husarů jste zabil? –

poznal jej jen podle hlasu. Smluvili se – Řehoř plakal, zaklínal se bohem svatým, že radš zhyne, hrdlo ztratí,

nežli by měl dopustiti, aby četníci jej chytli. Nejprv radil, by šel Václav do baráku k jeho ženě,

a když Václav nechtěl přijmout, an zlý jazyk mají ženy, dlouho za uchem se škrábal, a pak odplivnuv si, pravil:

je to sice ošklivá věc, ale přece nejlíp bude, když pan Václav bude v lípě. „V jaké lípě?“ ptal se Václav.

„Inu v duté, nade dvorem, co nám jako kůlna slouží. Dáváme tam brány, pluhy, a i vozy stavíme tam.

Prostranno v ní, dosti místa, osm chlapů neobsáhne tlustý, dutý kmen té lípy.“ Znáš tu starou, šedou lípu,

hle tam stojí, poždy stejná. Osmdesát let jsem živa, nepamatuji však nikdy, že by změnu byla vzala;

jest vždy plna listí, květův, kde se včely shromážďují. Jenom jednou boží posel udeřil do její vrchu,

avšak nic jí neublížil, jak by byla stromem svatým. Moc by mohla vyprávěti, kdyby jazyk s ústy měla.

Když jsem ještě byla malá, v stínu jejím sobě hrála, dědeček mně povídával, jako já tu nyní tobě

že ta lípa posvátná jest, a že běda člověkovi, jenž by chtěl ji někdy skácet. Má prý duši, jako lidé –

bůh ví, zda-li jest to pravda. Do ní měl se Václav skrýti. Dala jsem mu velký kožich, jenž mně po Jiřím byl zůstal,

a když kohout zakokrhal, ač tma všude ještě byla, Řehoř jej tam vyprovodil se zlodějskou lucerničkou,

aby nikdo nespatřil je. Měl tam zůstat dva dni celé, jenom v noci vylézt z boudy. – Jaké štěstí bylo pro něj!

Sotva Řehoř přišel zpátky, a mně počal vypravovat, jak mu dutou lípu zřídil, jako velký pro včely oul,

postel uďál, vchod zahradil, jak jej bude navštěvovat, celý den na blízku chodit, – znovu okna zařinčela

s velkým hřmotem: otevřete! Osykou jsem zachvěla se! Řehoř vzal si louče v ruce, otevírat vyšel dvéře,

a když čtyry chlapy zhlédnul, četníky to s puškou v rukou, s věžičkami na čepicích, strachem vzkřiknul, louče pustil.

Všichni spustili tu na něj: chlape nevíš, co je zákon, ven choditi nemáš s loučí, pokutu nám budeš platit!

Po té do světničky přišli jako rota šedých katův, a počali na mne zhurta: „Václava jsme přišli hledat,

víme, že jej ukrýváte, a že musí býti u vás; proto svítíte tak brzy.“ Zapírala jsem, jak mohla,

ale hlas můj vyzradil mne. – Prošťourali celý dvorec, ani místa nenechali, kde by byli neslídíli,

ničehož však nenalezli. Rozdrážděni jako vlci přišli potom do komůrky, když již bylo hodně z rána.

Seděla jsem u kamen svých, prolévala hořké slze; u mne zůstal dobrý Řehoř. Pustili se zase do mne,

bych jim vnuka vyzradila, a když nic jsem nemluvila, vzchopili se dva z těch katův, bodáky proti mně hnali,

jeden z předu, jeden z boku, a pak zařvali si na mne: babo pověz, kde máš vnuka! Bodáky mně před očima

blýštily se jako hadi; cítila jsem jejich ostří, a v tu chvíli se mně zdálo, že již projely mé srdce.

„Zavražděte“ – volám na ně, – „ničehož vám nevyzradím.“ A již počali mne bodat, tlouct a bíti všichni čtyři.

Vida Řehoř muka moje, ujal se mne, a pak pravil: „Do lípy utekl Václav.“ „Do lípy? a jaké lípy?“

řvali na něj katanové. „Inu do té naší lípy, české lípy tamhle tudy“ – ukazoval Řehoř rukou.

„České Lípy? Odkud víš to?“ „Inu, sám jsem jej tam vedl, doprovázel dneska v noci, a vám za to jistě ručím,

že tam utek’ odtud od nás.“ Při tom kroutil obličejem, a tak pitomě se tvářil, jak by pět neuměl sčítat.

Mluvil pravdu, věřili mu, když tak bázlivě se tvářil, jen že jinak vykládali, ovšem tak, jak Řehoř chtěl to.

Odtáhli pak čtyři čerti, pospíchali za Václavem do České jej Lípy hledat. Zachráněn byl takto Václav.

Řehoř skákal jako dítě, maje radost nad tím zdarem, a si stále opakoval: „To jsme chlapy napálili;

mně to hned problýsklo mozkem, když na vás tak doráželi, že jim povím o té lípě, a že nejspíš půjdou na lep.“

Od té doby ona lípa jest mně milá nade všechno; potom jsem ji zasvětila bolestné matičce boží,

pověsila tam jí obraz, kde tak často modlíváš se, a kde světlo rozněcuješ k její poctě, k její slávě.

Zachránila mne i vnuka, neboť když mně bylo nejhůř’, vzpomněla jsem sobě na ni, prosíc v duchu slitování,

prosíc upamatování na bolesti její vlastní. – A ta lípa zelená se, květe stále libou vůní,

včely mají u ní domov. Zdá se mně, že od té doby, co ten obraz matky boží tamo visí milostivé,

i ta lípa bujněj pučí, plněj kvete, líběj voní, a že stín i milejší jest, který vůkol rozprostírá;

dům náš má víc požehnání, méně bolu, méně strasti, pokoje a míru více. Divenko má, pamatuj to,

modlívej se často k matce, která rány srdce hojí, pokoj dává bídné duši, orodujíc, prosíc za nás. –

Když ti drábi pryč odešli, Václava jsme zpět přivedli, který rád byl ze své spásy. Nepřál si však odpočinku,

spěchal rychle do Podlesí, kde měl milou Marii svou, jistějším se mysle býti u jejího otce v lesích,

než-li u mne ve dvorečku. Měl až do jara tam zůstat, skrývati se lidem, světu; zatím já jsem měla sehnat

na cestu potřebných peněz, by pak mohl dále jíti; do Ameriky chtěl plouti, v příhodnou však dobu zase

vrátiti se nazpět domů. Pravil mi, že Marie již o všech záměrech má zprávu, jakou poslal z cest jí listy.

Rozloučili jsme se rychle po tak krátkém sblížení se, a on Řehořem jsa veden ještě za tmy pryč odešel. –

Bylo velice mně teskno, neboť se mně tenkrát zdálo, že jej více neuvidím, a že zhyne někde v světě

daleko od svého domu, daleko od svojich přátel, a že ani s to nebudu, na hrob jeho podívat se,

vsadit kvítí, pomodlit se. Vzala jsem tě do náručí, plačíc, jako malé dítě. Marie mu milou byla,

ano skoro nevěstou již. Poznali se oba z mládí, zahořeli k sobě láskou, vespolek se zaslíbili.

Otec její polesným byl v službě Dobrouchovských pánův, muž to, jakých málo v světě; ryzý, jako čisté zlato,

tvrdý, jako kutá ocel, dobrý, jako malé dítě, milý, jako chládek v parnu. Když pan Jarník něco řekl,

bylo pravda, jako slunce, a když někdy slíbil něco, mohl’s na tom zámky stavět; komu přítelem byl Jarník,

s tím by býval duši sdělil – bylť on slovem staročechem. S Jiřím mívali se rádi, na děti s nich přešla láska.

Jiřímu když mlýn prodali, často jej zde navštěvoval, dával radu, podněcoval, a i peníze chtěl půjčit –

ale s Jiřím marná práce: tvrdý byl a neustupný, a jen z toho měl vždy radost, že pan Jarník těšíval jej:

„Milý Jirko, jsme již staří, málo v světe pořídíme, necháme to svojim dětem, a ty musejí se vzíti,

neboť hodějí se k sobě.“ A když Jiří tázával se, zda-li dcera bude čekat, až zas Václav bude puštěn,

smál se tomu z plna hrdla, říkávaje: „Ty dvě děti bez sebe nemohou býti, neboť k srdci přirostly si;

vždyť si neustále píší, Marie jen na něj myslí; jen kdyby se z vojny vrátil.“ A když Jiří chudák zemřel,

viděla jsem muže toho, poprvé v životě plakat. Potom dlouho u nás nebyl, a když někdy potkavši jej,

ptala jsem se, proč k nám nejde, vždy mně s upřímností pravil, že by opět plakat musil, an by na Jiřího zpomněl.

K němu teď se ukryl Václav; byl u něho zcela jistý, neb jej střežil jak své oko. Tajně potom celou zimu

chodila jsem s Řehořem tam. Václav s Marií svou milou byli plni veselosti, plni rozmaru a štěstí;

hráli si jak malé děti, zpívali a laškovali, jak by nic se neudálo, jak by vše šlo zvyklým tokem.

Tak to mládí rychle hojí, zvlášť když dva se rádi mají, a tak rychle zapomíná nebezpečí, strasť a hrůzu,

jen když milé srdce najde. – Vidouc bujarou jich mysl, veselost a rozkoš lásky, ještě víc jsem plakávala,

neboť nebezpečí celé cítila jsem ještě více, cítila jsem bolestněji. Byla nejdelší to zima,

kterou v světě pamatuji. Ani chvilky bezstarostné neměla jsem celou dobu. Četníci slídili stále

u mne a i ve vůkolí, a já chvěla jsem se strachy, kdykoliv jsem viděla je. Konečně nastalo jaro;

nikdy jsem je nečekala toužebněji, jako tenkrát: a když sluníčko to boží počalo zas usmívat se,

ulehčilo mému srdci – v starostech víc, nežli v bolu. Každá milá lašťovička, jež k nám opět zavítala,

vrátivši se z dálných končin, Václava mně připomněla, který neměl svého krbu, ani přátel v cizích krajích,

u nichž skrýti by se mohl, jako lašťovička u nás. Myslila jsem jako dítě: kdyby aspoň lašťovicí

mohl býti v našem domě. – Starý Jarník, dobrá duše, jeti k císaři chtěl pánu, aby přivez odpuštění.

Zrazoval jej sice Václav, doufaje, že přijde všechněm bez proseb a pokoření – avšak čísti bylo v oku,

když je upřel na Marii, že by rád byl zůstal s námi, a že bude velmi vděčen, jest-li dokáže to Jarník.

Změnilť se až k nepoznání: zlahodněl a změkčil srdce, milejší měl v tváři výraz, ano byl i upřímnější,

a mně docela se zdálo, že mne mnohem raději má, ač mne vezdy milovával. Nezlobil se, neklel více,

ano byl i veselejší: tak jej Marie změnila. Ne již Amerika více vábila jej do svých končin,

chtěl jít pouze mezi Němce, by se rychle mohl vrátit a se po té oženiti; tak vše bylo ujednáno. –

Jako dnes to pamatuji: zelený byl právě čtvrtek; vrátivši se z chrámu páně, šla jsem večer do Podlesí;

Řehoř mne tam doprovázel. Večer ten měl Václav jíti přes hranice do Německa. Marie seděla truchlá,

s očí kanuly jí slze, které Václav šátkem stíral. Měli tak se oba rádi, jak by ptáčci dva to byli.

Václav prosil, by mu ještě naposledy zazpívala. – Zapěla mu takým hlasem, který nebesa prorážel;

musili jsme všichni plakat, a i starý Jarník slzel. V největším tom rozčilení třásl se jí hlas jak struna;

nemohši to déle snésti, vrhla se mu do náručí, a tak úpěnlivým hlasem rozplakalo se jí srdce,

až to duši pronikalo. Volala tak úzkostlivě: „Neuvidím já vás více, tak jak nyní hledím na vás!“

Všichni jsme ji chlácholili, až i též se utišila. – Václav na to skrze lesy ubíral se ku hranicím;

Řehoř jej tam doprovázel. Jak mu kolem srdce bylo, mohu já si dobře myslit; ale snášel všechno tiše. –

Brzy na to starý Jarník skutečně jel k zeměpánu. Bylo jednou časně ráno, v letě již a v boží svátek;

chtěla jsem jít do kostela. V tom tu najednou psi štěknou, a dřív než jsem z okna hledla, na práhu stál starý Jarník,

Oko se mu lesklo jiskrou, rozčilen byl v celé tváři, rty se chvěly nepokojně, tak že skoro jsem se lekla,

neboť muž byl vezdy vážný, nedav znáti bol ni radost. – Ani dobré jitro neřek’, a hned zvolal silným hlasem:

„Panímámo, již to máme!“ Osykou jsem zachvěla se, neodvážila se ptáti, zda-li dobře, čili špatně.

A on stále stejnou vedl: „Panímámo, již to máme!“ Konečně přec osmělená polo hlasem, polo šeptem

táži se jej: „Jak to máme?“ „Dobře, dobře!“ – volá na to, a zas stále volal: „Dobře.“ Žhavý kámen padl s srdce:

„Václav dostal odpuštění.“ Jarník potom vypravoval, jak byl u císaře pána, jak mu všechno vypověděl,

a jak dobrý mělo konec. – Já jsem málo poslouchala, neb jsem uším nevěřila, že by se měl Václav vrátit,

oženit se, býti šťasten. Starý Jarník, dobrá duše, roztál, železo jak v ohni; dlouho, dlouho vypravoval,

ač byl zvyklý málo mluvit; vesel byl jak malé dítě, a ač málo kde se zdržel, zůstal u mne do večera.

Marie též za ním přišla, veselá a štěbetavá, rozbujněná, jako srnka, celá při tom vyšňořená.

Z radosti prý oblekla se, aby ukázala světu, jak vyhlíží její srdce. – Šli jsme do polí pak všichni;

světnice nám úzká byla pro tu naši náhlou radost. Zdálo se mně, že jsem zmládla, tráva že jest zelenější,

jetýlek že červenější, skřivánci v něm veselejší. – Dlouho radost netrvala! Stará bláhová já žena,

ač jsem zkušená již byla, tenkráte jsem myslila si, že teď všechno dobře bude, v pokoji že budem žíti;

já že v svoje stará léta odpočnu si od starosti, a že nemine nás štěstí. – Člověk vždycky více doufá,

než-li bůh mu uděluje. Starý, dobrý přítel Jarník – dej mu bůh tam věčný pokoj – neočekávaně zemřel. –

Přišed jednou uhřát z lesa, uleh’ sobě do chládečku pod veliký dub košatý, který nade vše mu milý

stínil stráň nad jeho domem; v pravé poledne tam usnul. Přišel had a uštknul v tvář jej, a než lékař přišel z města,

dobrý Jarník zemřel v pánu. – A tak zbyla já jsem sama jako stará suchá sosna, čekající ruky páně;

zelené, jež byly vůkol, sporáženy, vysekány. Jaká změna jeho smrtí! Dobrouchovský mladý baron,

zdědiv panství po otcovi, totéž léto přišel z vojny, počínal tam hospodařit. Velký milovník byl lesů,

a že Jarník rozuměl jim, měl jej rád a navštěvoval; a tak Marii tam spatřil. Pokud starý otec živ byl,

zřídka býval v jejich domě, když však starý zavřel oči, chodil stále do Podlesí. Marii to mrzívalo,

neboť o tom lid si šeptal; často ku mně chodívala, plačíc nade dvojí ztrátou. Když jsem se jí tázávala,

zda-li baron ještě chodí, a jí při tom připomněla, že lid nepěkně si šeptá, a že Václav brzy přijde –

vrhla se mně do náručí, a ni slova neříkajíc, úpěnlivým hlasem štkala. – Bylať velmi dobré dítě,

ale matku měla Němku; a co Němec aneb Němka, nemá kouska srdce v těle, pachtí se jen po penězích,

a chce bytí velkým pánem. Ubohé to dítě dobré padlo jako oběť matce; každá Němka macechou jest,

pro sebe jen dceru vdává, by se buďto spustila jí, aneb s ní se povýšila. – Když to milé, dobré dítě

přestalo mne navštěvovat, jednou z večera jak dneska, sama jsem šla do Podlesí podívat se, co as dělá. –

Chodila tam po palouku, jako stín večerní temná. Bledá, útlá, uplakaná, celá černě oblečená

sedla tiše vedle mne tam; a pak zakryvši si tvář svou ve své obě bílé ruce, ulehčila svému srdci.

Byla tichá, jako večer, a já jsem ji nechávala, vědouc, v takovém že hoři slovo útěchy nic není. –

Dlouho, dlouho seděla tak; těžkého cos měla v srdci, jež ji svíralo tak silně, že i dech byl těžký u ní.

Konečně propukla v nářek; byl to nářek zoufalosti, až mně úzko z toho bylo. Rukama že v hlavu bila,

slze strumenem jí tekly a dech v ňádrech lomcoval jí, „Co se stalo?“ ptala jsem se. „Netažte se, babičko má!

Václava se na to tažte, psala jsem mu, on ví vše již. Jeho nikdy nebudu již, nikdy, nikdy nesmím býti!

Matky mé se na to ptejte!“ Jak by nůž byl do mne vrazil – smyslům jsem nechtěla věřit, a jak sen mně všechno bylo

spletené a nesrozumné. A přec byla smutná pravda! Vrhla se mně do náručí, volajíc tak zoufanlivě:

„Jediná má drahá máti, nejsem vinna, bůh můj svědek; není zrády v mojí duši, nezlořečte ubohé mně,

vlastní matka zradila mne – hořem pukne srdce moje – baron... baron...“ Zmateně počala mluvit,

překonána bolem klesla. Se mnou svět se točil ve snu, tělo bylo pouhým strojem – ani nevím, co jsem tenkrát

aneb zda jsem mluvila k ní. Neviděla jsem ji více od té strašné, hrozné doby; také nevím, co se stalo,

ale tuším něco zlého, o čemž nedobře jest myslit, a tím méně hovořiti. Odjela pak pryč s baronem,

a když vrátili se zase, tu již byla jeho ženou. – Bůh ji potěš, byla dobrá, upřímná a srdečná vždy;

zda-li také vinu nesu – kdož to ví, ty milý bože? Marie a Václav spolu – byla dvě to dobrá srdce;

jak by od počátku světa k sobě stvořeni již byli, a teď náhodou se našli. Ale v světě lidé zlí jsou,

a ti mír a pokoj ruší, a kde dva se dobří najdou, třetí zlý – ten rozdělí je. Když se Václav dověděl vše,

ač již na cestě byl domů, vrátil zpět se do ciziny, neboť pravil ve svém listě, že by doma hořem zemřel.

Jezdil dlouho v cizích krajích, až jsem konečně mu psala, by se domů navrátil přec, aby ujal hospodářství,

že již stará jsem a slabá. Musí teď se oženiti, to jej učiní zas mírným, spokojenost dá mu duši,

a on starati se bude více o sebe, než o svět; dosud obráceně činil. Zejtra přijde...“

Snad by byla do svítání babička dál povídala, ale ohlédši se kolem, spící Barušku viděla,

která dávno usnula již. položivši hlavu v trávník. Babička ji budí zticha; děvčátku se o nebi zdá –

z takého sna těžko budit. Stařenka Řehoře volá; dobrý Řehoř rychle přišel a vzav dítě do náručí,

odnáší je do světnice; za ním babička jde zvolna. Slunko dávno za horami, šero, temno v celém světě.