I.

V úvale se pěníc valí řeka černě rozčeřená, po boku jí strmí horou pustá, prázdná skalní stěna,

po níž silnice se bitá vine prouhem světlé pásky; slunko sype do skal oheň, obloha je beze vrásky.

Cestou vzhůru v letním parnu vozy dva o jednom koni; kramář Jaroš za výdělkem zvířátka i sebe honí.

Napřed sluha řídí povoz, vzadu kráčí Jaroš bledý; všechno na něm šedivé jest: vousy, kabát, klobouk šedý.

Jenom brvy tmavé, černé, oči jako uhel žhavý, hlava nakloněna věkem, duch však dosud pronikavý.

Náhle z příkopu naň volá jakýs žebrák zbědovaný: „Pomoc, sic mně hlad a žízeň vyzvoní dnes ještě hrany.“

„Proč pak vlečeš, starý blázne, v takém parnu sem své hnáty?“ „Chleba kus chci, krapet vody, s kázáním dej pokoj svatý.“

„Brachu, jedovatý jazyk špatně větí tvému žalu, nic ti nedám, stará vráno, upeč se tu do úpalu.“

Žebrák zasyčel jak hadi, zabručel do sebe zlostí, chyt’ se sukovité hole, pozdvih’ z příkopu své kosti,

ruku vztáh’, a z pláště vytrh’ staré záplaty kus rázem, vyndal zašitý tam dukát, hodil Jarošovi na zem:

„Tu máš, vyzáblý ty kupče, poslední mou krůpěj potu, dej kus chleba, krapet vody, zachovej mne při životu.

Nechci umřít, neboť duše ještě něco v světě hledá, až to najdu, nu pak s bohem, ať mne skosí smrtka bledá.“

Jaroš shyb’ se udivený, zdvihl lesklý dukát z prachu: „Na mou věru ryzí zlato! Kdes to ukrad’, starý brachu?“

„Čertův byl ten kov, teď tvým je, pán se o něj nepřihlásí – ale smrt mám na jazyku, krůpěj vody před ní spasí.“

Zavrávoral, natáh’ ruku; Jaroš dal mu láhev s mokem, kterou vyprázdnil až do dna jedním douškem, jedním lokem.

„Táhni s bohem – nech si dukát... otrávil’s mne, kupče bledý... smrt si na mne kosou kývá... vidím slunko naposledy“ ...

Žebrák klesl; z plna hrdla vydal výkřik pronikavý, jakoby mu útrobami projel v ohni ocel žhavý,

oudy natáhl a zraky zavřel jako ke skonání. – Jaroš nakloniv se k němu počal křísiti jej v skráni,

k vědomí zpět přived’ starce, jenž děl chabě jako ve snu: „K životu mne marně voláš, vím, že ve tmu smrti klesnu.

Ale zde mne nenech padnout, dovez nahoru mne k městu, bych tam pokáním smyl hříchy, připravil se na tu cestu.

Ještě den jen, den chci žíti, ach má duše něco hledá, a tam na dně starých ňader hlodá myšlénka mne bledá.“

Na planině na vysoké mezi stromy křižovatky, kam v stín javorových větví kyne odpočinek sladký,

Ukřížovaného socha stojí tamo zkamenělá, a v ní obrazem ční věčný lidstva bol a touha celá. –

V skráně na korunu z trní zbožné ruce položily svěží zeleň, pestré květy, které v zdobný vínek svily.

Po planině po široké zvony poledne již zvoní, a jich klidné táhlé zvuky do krajiny pokoj roní.

Vedle božích muk tam v chládku Jaroš sedí se žebrákem, který jako by vstal z hrobu udiveným hledí zrakem. –

„Věř mně, kupče, pohledem tím omladla mně duše v těle, a má stará krev se proudí jako z juných let mně vřele.

Pohleď, od města tam v pravo bor se velký černá v stráni, na pokraji lesa leží hájovna a palouk za ní;

na palouku strumen živý, vrboví a jilmy kolem; zrak můj nesahá, však duch můj v dálce vše to vidí s bolem.

Tam jsem ondy hajným býval... ale čert vem povídání... raděj otevř druhou láhev, dobrý klut před smutkem brání...

Díky... tak... věř v té tvé láhvi tisíc myšlének se rojí, a ty všechny teď v mé krvi motají se v nepokoji.“

„Hajným byl jsi; nu co dále? Vyhnali tě pro zlé činy?“ „Čin zlý jeden, ale ne můj hodil na mou dráhu stíny...

Byl jsem hajným – velkým pánem, polesný však pán byl větší, a ten, ač byl statným mužem, jako jelen uváz’ v léči.

Rostlý jako jedle štíhlá, pěkný, mladý, plný síly v celých horách slynul krásou, všechny panny o něm snily. –

Ale čert mu jako červa v zdravé jádro pýchu vsadil, honil po cizích ho krajích, nástrahami k sobě vnadil.

Do Němec ho vloudil jednou, v městě zatáh’ do divadla, a tam jakás Němka pěla, jež mu do srdce se vkradla.

Byla krásná jako jaro, lesnímu však padla klatbou, a – prv než rok rokem minul – byly křtiny přede svatbou. –

Se zpěvem teď jak by uťal, za to v myslivně vždy hosti, a náš lesní tolárky své musil dávat bez milosti.

Přece po ní nyl a hořel láskou žhavou do plamena; ale marný oheň jeho, nemělať ho ráda žena,

a čím víc ji drahým šperkem obsypával, tím víc chtěla, neboť celá její touha po marném se lesku chvěla.

Z duše jsem ji nenáviděl, v nitru hlas mně volal boží, žena ta že též v můj osud nočním upírem se vloží,

a když při západu slunce v dřímavém jsem vídal lese, ana ve večerním chladu jako páv se hrdě nese,

mimovolně ku kohoutku sáhla chvějící se ruka – bůh můj svědek, byl bych střelil polesnému zkrátit muka. –

Ale chudák ten vždy všady jako stín se vlekl za ní, a já viděl, že sám ďábel před kulí ji mojí chrání.

Přišla zima, po ní jaro, léta míjela jak stíny, a čas jako horský potok valem letěl v prohlubiny. –

Listopad byl; noc jak v ranci, vítr z pekelných dul měchů, sovy houkaly si v houští, zvěř se kryla do pelechů,

po nebi se černou plachtou rozepjaly husté mraky, a já při té nepohodě číhal v háji na pytláky.

Mezi lesy u potoka v tmavé rokli opuštěná o samotě stála chata, na spadnutí každá stěna.

Nikdo nebydlel v ní dávno, každý bál se toho místa, a lid vyprávěl si, čert že v noci tam své rejdy chystá.

Unavený dlouhou chůzí vtoulal jsem se do baráku, kde na peci spánek přemoh’ bdění umdleného zraku.

S ručnicí svou družkou vedle, obalený do kožicha, pode stropem rozbortěným do půlnoci spal jsem zticha.

Tu mne náhle probudily světlo, hřmot a hovor živý; a já na peci v tmě ukryt před sebou jsem viděl divy.

Sedm chlapů jako hora, všichni s vousy scuchanými, do domu se přivalili – polesný byl mezi nimi!

Bázně nebylo v mém srdci, byl jsem mladý, plný síly; ale tehdy krev mně stydla, ledem mrzly ve mně žíly.

Ručnici měl každý z chlapů, ostrý nůž za hrubým pasem, tělo huňatý kryl kožich, hřmotným rozmlouvali hlasem.

Polesný sáh’ do kožicha, na podlahu hodil vaky, a kop’ do nich nohou, pravil: „Tady máte stříbrňáky.“ –

Jako vlci na ně padli. Dva z nich, jeden s nosem křivým, druhý belhoun, neshodše se, jali rvát se s rykem divým.

Pěstě kmitly a v nich nože, po tvářích krev rudá tekla, s kožichů již cár jen visel, kol se smála chasa vzteklá.

Lesní, polekaný krví, pokoj kázal tvrdým hlasem, ale jeho slova hrdá bouři byla novým kvasem.

Ustali – však oba dravci na něj hnali se teď s noži; kříž jsem dělal, amen šeptal, myslil, že tam kosti složí.

V tom buch, bác; sám čert dvě rány dal z mé dvojky vedle stěny; čert to byl, neb kohoutky vím nebyly dřiv nataženy.

Hrom udeřil z čista jasna, úžas chlapy držel chvíli, a já, mysle vyváznouti, poslední jsem napjal síly,

jako kočka skočil s pece, s dvojkou k dveřím hnal se mžikem, a chtě hodit na ně strachy velikým jsem zařval rykem.

Ale, prv než mrk’ jsem třikrát, vně se dvéře otevřely, jiní zrzouni dva vešli, a byl marným krok můj smělý.

Chytili mne, obklopili, nože kmitly nad mou hlavou, a já louskal otčenášek. připraven jsa na smrt žhavou.

Tu však náhle vkročil lesní, chopil ramenem mne pravým, a mne chráně před ranami zvolal hlasem pronikavým:

„Nechť je živ, když s námi družně na smrt, na život se spojí; nechť je živ, když slíbí konat’ věrnou službu v našem boji. –

Ze společné kořisti dnes největší ti dávám podíl.“ Při tom těžkých stříbrňáků přede mne vak celý hodil.

Prv než kohout zakokrhal byl jsem jedno se zloději, a když na to pomyslím dnes, dosud se mi oudy chvějí.

Marná litosť... byl jsem v bandě, polesný byl naší hlavou, zloději a pašeráci byli naší rukou pravou.

Němka netušíc, že klasy ze zločinů muže klidí, žila nádherou a pýchou slavná, mocná prostřed lidí.

Kořili se kráse její, dav se přátel kolem rojil, on pak napájel ji hříchy a svou lásku zbrodní kojil,

láskou šílenou, jež stářím rostla jako oheň žhavý, až mu vysušila srdce, vypálila mozek z hlavy.

Přešla zima, po ní jaro, léta míjela jak stíny, a čas jako horský potok valem letěl v prohlubiny.

Polesný měl hezkou dceru černých očí, tmavých vlasů, a já staršího měl syna, po matce jenž dědil krásu.

Dnem i nocí ležel v knihách, chodil vždycky zadumaný, proto z mládí záhy do škol dali jsme ho mezi pány.

A když někdy přišel domů, nebyl jako jiné děti: po lesích se potuloval, díval se jak oblak letí,

poslouchal jak potok zurčí, kos a drozd jak prozpěvují, sedal v mechu, hleděl k nebi, v obloze jak káně bují.

Marně jsem mu flintu dával, myslivosť ho netěšila; v pouhých myšlenkách a citech proudila se jeho síla. –

Jeník dospíval již v juna, z juna muž se stával lety, s mužem rostla hrdá mysl, a mne tísnil zločin kletý.

Jednou v letě – syn byl doma - večer šel jsem na číhání; slunce zapadalo právě, a já, stoje v příkré stráni,

zaslechl jsem zdola hovor; u potoka na balvaně, který porost’ měkkým mechem, seděla jak plachá laně

Dora, dcera polesného, s rozpuštěným v šíji vlasem; vedle u nohou jí Jeník chvějným rozhovor ved’ hlasem.

Zvědavosti hnal mne osten; praví lid, že les má uši, a já v mlází ukryt slyšel, co jak blesk mně padlo v duši.

„Doro, drahá Doro“ – pravil – „lásky žár nás v ňadrech pálí, ale pohroma nám hrozí, balvanem se na nás valí.

Přijde vichřice a bouře, dům vyvrátí, zaburácí, smete zlata třpyt, a se chmur na nás hromu blesk se skácí.“

Děvče upjalo naň oko, ukrylo pak tváře dlaní, a já v úkrytu jsem zaslech’ proseb usedavé štkaní:

„Ustaň valit skryté děsy, rci mně zjevně, co tě svírá, neboť před neznámým bolem srdce dvojnou bázní zmírá.“

Prosíc tulila se k němu. lákala zvěsť hrůzy tajné, až v něm jako sněhy jarní tálo srdce nepodajné,

z něhož vytrysk’ prudký příval mně i jemu ku zármutku. – Vše jí řekl, neboť věděl o zlém otcův obou skutku. –

Zná sám bůh, jak stopu našel; v tvář mou krev šla v žáru rudém, a mně v úkrytu se zdálo, zem že pohltí mne studem.

„Smrt neb útěk spásou“ – pravil – „smrt-li volíš, mih to krátký, útěk-li chceš, v dnešní noci rozhodnut buď krok náš vratký.“

Jako zvěř vyštvaná z houští mezi ně jsem skočil s chvatem... ach co dál tu povídati o tom zločinu mém klatém.

Děti zachránil jsem prosbou, uchlácholil víry slovy, ale přísahou se zaklel, že hned počnu život nový.

Shodiv těžké břímě s beder napjal vši jsem duše sílu, a chtě přetrhnout ta pouta k rychlému jsem chvátal dílu.

Klna polesnému, vše jsem své a jeho ženě zradil, a tak oheň vznítil nový, litou záhubou jenž řádil.

Němka po tak hrozné zvěsti muži utekla v kraj cizí, propadla se bez památky, jako dým když náhle zmizí

ale lesní rukou vlastní v peklo vmetal duši hříšnou, v lese černém na pahorku kulí prohnav hruď si pyšnou.

I má Roza přeubohá brzy zvadla smrtí ranní: leží, viz tam, za kapličkou, jež se bělá v holé stráni.

V hoři takém zbyl mně syn jen, který maně vše byl zradil, a já palčivou tu ránu bolestí svých láskou chladil,

láskou k němu, láskou k dceři. Svazek něhy spojil děti, a já nechtě blaho bourat, musil v dálku od nich spěti.

Zlato, klenoty a skvosty mé i po lesníku zbylé skupil v hromadu jsem jednu, a, když přišla noční chvíle,

poklad ten, žeň kletých činů, zakopal jsem v místě skrytém, za mořem pak v Americe hledal klid jsem s trudným citem.

Třicet let jsem v pralesích tam kál se, pracoval a strádal, sesláblá až ruka klesla, a bol touhy v hruď se vkrádal.

Chtěl jsem ještě zem tu vidět, chata má kde stojí malá, pohlednouti na domeček, kolébka kde moje stála,

v rámě obejmouti syna, který odpustil snad otci – a tak z pralesů mne táhlo to vše nevýslovnou mocí.

Poslední mzdu potu sebrav, stojím na půdě té zase, vidím po čem jsem tak toužil, kochám v lahodné se kráse,

rozchvívá se duch můj hříšný slastí tak i hořem jatý, jenom syna ještě spatřit, a pak složím rád své hnáty.“

Skončil staroch; sivé oko v jedno místo hledí maní, hájovna kde jeho stará v černý bor se krčí k stráni.

Ale kramář divem jatý starce ptá se podivína: „Po tak dlouhém rozloučení neviděl jsi ještě syna?“

„Přímo sem chvátala noha – kde jej najdu v rodném kraji povědí mně dobří lidé, neboť vůkol ho zde znají.“

„Přála náhoda ti, brachu; dovedu tě k tvému synu; přítelem onť mým, jejž já též jako druha k srdci vinu.

Dubský – syn tvůj – velký pán teď, po krajích jak vládce chodí, a v hlubinách jeho ňader velká myšlenka se rodí.

Poslyš, starče! Roků třicet neviděl jsi rodné země, a ta doba krokem hřmícím vydupala nové plémě.

Viz ten národ! Vzpřímil hlavu, v oku plamen šlehá vznětem, rámě zdvihá se již k dílu, mysl letí orla letem,

ruka hrdě v mraky sahá, dme se hruď, hněv kypí varem, pukl led, jenž kryl mu srdce, a vše bují mladým jarem. –

Všechny vize duch teď jeden, z něho sálá síla hbitá, a v hlubinách ňader hýbe obra již se pomsta skrytá. –

Pohleď na ty hory kolem! Lid v nich jako jeho půda: holá žula, šedý kámen aneb tvrdých kovů ruda;

ale v nitru plamen tajný jako v skryté výhni plane, a ten lid náš první k boji, první k vítězství nám vstane, –

Napni oko k levé ruce, za město hleď na planinu: tamo zejtra lid se shrne, tamo tryskne zdroj těch činů,

který rozvlní se v moře, pohltí žel minulosti. Zejtra první velký tábor, jenž nás pout a trudů sprostí!

Na táboru tom sám syn tvůj stane lidu mužně v čele, tamo uvidíš jej v slávě, tamo jeho slovo vřelé

vznítí plamen ve všech srdcích, ruka prapor zdvihne k boji – a ten veliký den bouře syna s otcem opět spojí.

Uzříš tamo svého Jana, uzříš jeho ducha sílu; ale přiložiti ruku musíš ty též k tomu dílu!“

Tajeplný záblesk rázem šlehl z oka Jarošova, a již v zarytých si ňadrech ostré šípy k luku chová.

Zdvih’ se, ke koňům jde s vozy opodál jež stály v chladu, nazpět nese břitké zboží z tajně ukrytých tam skladů,

v žebrákovu mošnu vetchou rychle jako oheň chová, a pak k užaslému starci vážné praví letná slova:

„V mošně spisky máš, v nichž syn tvůj k táboru zve lid a k boji; nuže synovu plň vůli, natáhni luk síly svojí,

do dědin jdi ve vůkolí, pochodeň v lid rozhoď žhavou, a tvé staré hříšné skráně ověnčíme jarou slávou.“ –

Žebrák sluchu sotvy věří. koleni udiveně zírá, radosti třpyt v oku září, v rukou plnou mošnu svírá,

v těle vetchém srdce mládne, podepřený o hůl vstává, v líce rozoraná vráskou žene krev mu vášeň žhavá.

„Rozdmychovat v plamen horký bez ustání, bez oddechu budu jiskry z mošny staré jako z kovářova měchu.

Ba řeřavý popel ruka na ňadra jim sypat bude, aby v hrudi pal se vznítil, a vyšlehl v záři rudé. –

Snesu se jak mraky v parnu, jako příval s nebe dolů – ale rci mně, kupče bledý, kde se opět najdem spolu?“

„V stromech k severu“ – dí Jaroš „dvůr se bělá tvému zraku; tamo u Bartoňů ruce podáme si při soumraku.“

Staroch krok již s cesty bité do zelených chýlí polí, stářím nahrbené tělo sukovitou vzpírá holí,

do vousů si šedých bručí, hlavu hrdě, přímo nese; větrem chvěje plášť se dmutý, a již mizí v blízkém lese. –

Dlouho za ním kramář hledí, záblesk radosti má v tváři, a hlas mimovolně šeptá: „Dílo mé se valně daří!“