I.

Po krajině jarní Labe proudy valí, vlnky šeptají si tajeplnou báj; na rovině širé zelená se v dáli dubů posvátných a košatých lip háj;

lidu pestré davy v stinné jejich chlady hrnou jako živá bystřina se sem, a kol v pláni hučí jako vodopády řady tlup, jež shlukly na valný se sněm.

Bylť jest české vlasti umřel kníže starý, osiřela berla, národ osiřel; v zemi vykypěly různice a sváry vírem rozbrojův a vzdorem vzpurných čel;

k svárů pohromě a k strastem rozladění na západním nebi visí chmury děs: Franků dravé roje po hranicích plení a vrah Šumavy juž projel strážný les.

K posvátnému Labi mezi dubů stíny přišli vládykové, přišel voj i lid; rovina i hory vyslaly své syny volit nové kníže, vlasti zjednat klid.

Rozpěněným vírem shromáždění dme se, rozléhá se repot, rozléhá se šum; od příboje huku teplý vzduch se třese, jako rozvlněné moře ječí tlum;

hrdé postavy tam mocných reků znáti, svalovitá ruka dvíhá pádný mlat, břitkých mečů kovy po boku se klátí, rachotí šíp v toulech, luky čnějí z řad;

s plecí mohutných srst kožešiny visí – medvěd huňatý a drsných vlčur chlup; hlavy zdobí helma nebo kolpak rysí, na slunku se leskne z dravců smělý lup.

K břehu květnatému, kde se tulí řeka, starý lupenatý rozkládá se dub; v stíně jeho větví silný Záboj čeká, až se k roku skupí sbory valných tlup;

vedle se Zbyhoněm juný Lubor stojí, podál oř a druhů četný, statný tem; vraný s hvězdou kůň se vzpíná v nepokoji a zem deptá kyprou, ryje kopytem.

Zbyhoň, starý rek, má líce rozjizvené, jako bouřných dějů knihou tvář ta jest; opřen o mlat pádný v chmurách čelo klene a štít kůží krytý tiskne v tvrdou pěst.

Ale Lubor září jak hlaď řeky v skrytu; bez oruží je, bez zbraně těžkých pout; zvučné varyto má v rukou místo štítu, a zrak jasný, klidný hledí v labský proud.

Po planině širé Záboj zrakem těká, vidí valící se lidu hluk a změt; mráčky přeletěly přes obličej reka, i dí druhům, oka chmuře orlí hled:

„Jděte zahájená střáhnout místa svatá, aby posvěcený bohům sněmu klid neposkvrnil rozboj, svár neb zvůle klatá, pro něž knížete si svorně zvolí lid.“

Zbyhoň k stráži sněmu družnou čeleď řadí, a rek s Luborem dál přede rozhovor: „V domě oteckém kdy dlel jsem v jarém mládí a krok dětský ved’ mne v tmavošerý bor,

v hájů vlahém chladě často ke mně matka, věkožizných bohů světlá věštkyně, mluvila rtem medným lásky slova sladká, ana pěstila mne něhou na klíně:

‚K dílům památným jsi určeno, mé dítě, v tobě dříme spásy lidu velký čin!‘ – a já, nevýslovnou slov těch rozkoš cítě, vyvinul se matce, spěchal v borů stín,

přemítal jsem v srdci, ukláněl jsem hlavu, a mně zdálo se, že hvozdů tajný šum písní bohatýrskou věstí moji slávu a že ozvěnou je rozchvělých mých dum.

Prorocký ten hlas mě vede hvězdou spasnou, v bouři provází mne šumným životem – pravdy věšteb svatých ve tmách neuhasnou, knížetem dnes valný vyvolí mě sněm!“

Juný Lubor vnímá s úsměvem ta slova, sladce ozývá se zvučný jeho hlas: „Štěstím vším, jež země v hojném lůně chová, věkožizných bohů dařil tebe jas;

do tvých dědin žírných ráj svůj poklad roní, stan si vyvolil v nich sám bůh Svantovit; nebe požehnání nad nimi se kloní, a kam oko zírá, posvátný je klid;

věrné, něžné Vandy, statné choti tvojí, zlaté srdce tobě sladí mužný věk; k blahu tomu dcera Ludiše se pojí, jejíž jako luny světlý, luzný vděk

každou mysl jímá kouzlem dojímavým. V míru tichém ber ten udělený dar, nebaž po velikém, abys mocím tmavým zpupnou pýchou v dravý neupadl spár.

Na knížecím stolci, na knížecím loži nevidím já haluz vonných růží kvést, vidím bodavý tam hrot jen, trn a hloží, a tvé hrdé skráně musí vínek nést,

který do krve ti zbodá bujnou hlavu. S utrpením vždy se snoubí velikost; vlastní bol, zášť cizí zkalí tvou ti slávu, břemenem ti bude vládné berly skvost.

Nevzpomínej svého knížecího rodu; otec Zemovid ti, bratr Slavoj jest; na volnosti zlaté pomni mír a shodu a jim břímě nech a otrockou tu čest!“

Záboji se chmury v čelo položily, hrdě oko vzplálo, druhu odvětil: „Zemovid, můj otec, k hrobu se juž chýlí, vyschl dávno pramen chrabrých jeho sil,

a můj bratr Slavoj jun je dosud mladý, který pode tíhou velikou by pad’; jediný tu jsem, jenž třímat berlu vlády právo mám i sílu jako země hrad.

Já byl ten, jenž divé plavých Sasů voje a dav švábských rot jak plevy rozmetal, kdy se v kraj náš na lup draly dravé roje a nám záhubou jich prudký hrozil val;

já jsem lid i zemi od pohromy spasil – právem mým buď nyní za ty činy dík. Velí doba bouřná, by meč národ tasil, neboť s rachotem se blíží války ryk;

přes Šumavu juž se Franků hrnou davy; nejdou pro kořist a statků pouhý lup – ve jho věčné naše porobit chtí hlavy a v hruď spár nám vetnout jako dravý sup;

stavět černé chrámy cizího jdou boha, kácet naše bohy, krušit svatý řád. Zdaleka tak valí pohroma se mnohá a dům vlastní plný bouře jest a vád;

nikdo kázně nezná, všude nelad, spory; zákony chce dávat, braň kdo schopen nést; právům odvěkým dráp zvůle klade vzdory – kolik rukou s mečem, tolik pánů jest.

V pohromy té vlnách jediný tu stojím jako pevná hradba – já jen spasím zem, potru Franků voje, vády upokojím, jenom mé je právo slouti knížetem!“

Tak dí chrabrý Záboj. Ale v konci nivy, kde buk rozkladitý stele milý chlad, varem rozjařen proud lidu kypí živý; prokmitem se leskne houfů pestrý šat

a tlum kolem muže velkého se kupí, který celým plecem převyšuje dav, vzhůru krk a hlavu natahuje supí, všecek ve vlčury odět drsný háv.

Tlupy naslouchají svorně Harantovi, který do příboje huku hřímá řeč, šumy rozráží a jekot tlumí slovy žhavými jak plamen, ostrými jak meč:

„Vládykové! Kmeti! Slyšte! Ta má rada – knížetem se nemůž státi Zemovid; vždyť se starobou mu vetchou třese brada, před Franky a Šváby neubrání lid,

a kdy přednášeti budete mu soudy, hlavou kývaje vám usne v radě hned; jediné proň místo – za pecí hřát oudy, popíjet a zívat pod břemenem let!“

Repotem mu šumným větí zástupové: „Chrabrý Záboj vládným knížetem nám buď!“ Zlostně Harantovi kaboní se rtové, do vln vřavy hučí, pěstí tluče v hruď:

„Záboj muž je hrdý, jenž chce králem slouti, jak je u Franků a Longobardů zvyk, kde král statky loupí, lidu krky kroutí, crkem teče krev a nářku ječí vzlyk;

tam se nohy lámou, tlukou zuby, hnáty, těla věší, pálí, vlekou na špalek; král tam panuje jak buvol parohatý – bez mezí a hranic řádí jeho vztek.

Záboj muž je hrdý, křemennou má duši, každé slovo jeho váží jako mlat; knížetem-li bude, zlatou volnost zkruší, rukou krvavou nám bude panovat!“

Jako kdy se vichor prudkým změtem nese, vírně dme a duje ve planinu s hor, do huňatých větví bouři klade v lese a pod přívalem se klátí tmavý bor –

kolem Haranta tak zástupové hučí, nivou dálnou táhne dunivý jich jek: „Nehaň Záboje nám, vítěz onť je ručí, spravedlivý muž a chrabrý, silný rek!“

Vzpurný Harant zlostně zakaboniv zraky staví hráze proti valícím se krám: „Z Kostějova Mnáta silný muž je taky, ba je větší silák nežli Záboj sám;

medvěda i kance hravě v půtce krotí, jako dětskou hračku z lesa nese trám, divokého tura jednou ranou kotí – zdali proto chcete, aby vládl vám!?

Vedle sebe hleďte! Mezi vámi muži, kteří jako obři trčí z hustých řad. Hle, tu Lešek smědý odět v rysí kůži knížetem by též byl pro svou sílu rád!“

Při tom ukazuje Harant na člověka, který vedle něho jak sloup chmurný stál. Prohlíží si zástup osmahlého reka a kol rozléhá se smíchu hučný val.

Směje se i Harant rtoma velikýma, protíná vzduch ruky mocným rozmachem a zas jako z oblak prudká slova hřímá v houfů pobouřených valících se tem:

„Slyšte hrozné věsti! Franků národové tři jen bohy mají, plné divných muk; nejstarší z nich s vousem bůh se otec zove, druhý syn je jeho, třetí jeho vnuk.

Syna na kříž dřeva po rozcestích kladou; kříže znamení si kreslí v čelo lid, aby pomněl, že je pod královskou vládou a že král má právo dát ho pověsit.

Vedle krále Frankům černí kněži vládnou; bez nich nesmí tam se nikdo oženit, a kdo s vůlí jejich pojme ženu řádnou, tomu po svatbách ji přece mohou vzít.

Vodou kropí lidi nebo hází v řeku, do povětří kreslí pravou rukou kříž; to se křestem zove, po němž na člověku leží jako můra dusné kletby tíž,

neboť znamením tím král má hrozná práva pokřtěného zabít neb mu zlámat hnát; a ta voda s křížem moc i kněžím dává v noci nebo ve dne mužům ženy brát.

Vězte, hrdý Záboj králem se vám stane, v železná vás pouta ukuje si křtem, povolá si na vás kněze rozhněvané, jej-li vyvolíte vládným knížetem!“

Burácejí kolem proudy rozpěněné, na vlnách se houpá rozjitřený ruch, hněvem zrak se jiskří, krev se ve tvář žene, přívalným se hukem chvěje širý luh:

„Nesmí, nebude nám Záboj panovati – Slavoj, jeho bratr, knížetem nám buď!“ Ušklíbá se Harant, vzdorně hlavou klátí a zas hřímá v davy tluka pěstí v hruď:

„Že má vládnout Slavoj, holobrádek mladý? Vždyť mu schází vousy, zkušenosti cvik! Zda jste viděli kdy vládce beze brady? Co pak neměl vousů kníže nebožtík?!

Místo spolku mužů ladné dívky hledá, vyfintěný pestře jako pyšný páv; knížetem-li bude, pokoj ženám nedá, zalétat k nim bude, odět v strojný háv;

usmívat a klanět musíte se k tomu, medovinou sladkou ještě častovat. Zdali záletníka takového z domu vyhodíte ven neb vytlučete z vrat?!“

Rozesmál se zástup; šumných vírů zmatkem jako chomol prudký zvuk se jeho nes’: „Nesmí být náš kníže marným holobrádkem – ale koho volit, radu dopověz!“

Svalovitou rukou Harant kolem mává a změt bouře houká do skupených řad: „Zda, kdy máte žízeň, pít vám kníže dává, zda vás lačné krmí, kdy je v zemi hlad?

Hojívá vám oudy, kdy vás nemoc bolí aneb hnát vám někdo v pračce přelámal? Lopotí se za vás na břilnaté roli, mýtí les neb tuží ochablý vám sval?

Udělá vám déšť, kdy hrozí neúroda? Zažehná vám mrak, kdy blesků hrozí šleh? Buduje vám domy, kdy je vzala voda, staví hráze vám a spravuje vám břeh? –

K čemu tedy kníže? – Dávati mu dary, bez reptu se jeho vůli pokořit. – Lépe bez knížete trávit život jarý – vůli svou měj zlatou v celé zemi lid!“

Jásavým mu hukem zástupové větí, a dál Harant metá plamenný z úst žár; břitká jeho slova jako jiskry letí mezi husté davy v rozkypěný var.

Prostřed na rovině košatých lip chlady objímají v stíny kyprou zeleň trav; mezi družnou chasou strmí Slavoj mladý statně vyčnívaje z nachlumených hlav;

po šíji se vine kadeř plavých vlasů, jemný pás se leskne zlatem pro pohled, ze lví srsti plášť mu zdobí těla krásu a zrak modrý dívá bujaře se v svět.

Vedle něho děva v sedle na komoni kolébá se jako motýl na květech; její tmavé zraky kouzlo jasu roní, hrdost bují s něhou na spanilých rtech;

po boku má mečík v pochvě s drahokamy, rozpuštěná kadeř množí tváří vděk, obnažené rámě bílý květ je samý – ale vládne silou jako mužný rek.

Na Vlastenu hledí Slavoj zanícený, měkkou, tklivou něhou vlhne snivý zrak; na půvaby svěží zírá luzné ženy, rozchvívá se láskou a k ní praví pak:

„Bohové mně svědky, knížecí že berlu, kterou sněm dá valný do ruky mé dnes, položím ti k nohám jako z tůní perlu, jako svatby dar, jejž osud sám ti snes’.

Na trůn tebe zdvihnu, budeš vlásti se mnou, kouzlu lepoty tvé podrobí se lid; ztichne lítá bouř, kam vložíš ruku jemnou, kde tvůj spočne hled, tam uhostí se klid.

Zemi vrátíš pokoj; po dědinách zase zlatou peruť vypne žádoucí nám mír, vzkvete blahé štěstí v netušené kráse, do pochvy meč schová statný bohatýr;

pod jabloní vonnou nebo v lípy stínu rozléhat se bude písní jarý hlas, a my s Vyšehradu v dálnou domovinu budem zírat na ten blaha hodokvas.“

Položil se úsměv na děviny rety a z nich bystrým proudem tryskl pramen slov: „Blouzníš bláhově, zříš samé míru květy, nevidíš, že břitký rozhodne jen kov,

knížecí kdo stolec chopí chrabrou paží a kdo s vládnou berlou posadí se naň. Věz, že přede trůnem Záboj stojí stráží a že nad hlavou ti blýská jeho braň.“

Ňadrem Slavojovým chvějí rmutné city, i dí Vlasteně: „Mne nezvolí-li sněm, strhnu boj a vznítím války zážeh lítý, a meč postaví mne na trůn knížetem!“

Mává rukou děva, s koně kývá hlavou, černý vlas se třese jako příval chmur: „Zejtra pozdě bude, neboť odět slávou Záboj na tě padne jako divý tur.

Blaho mé i tvé na pídi visí času, v lůně okamihu osud náš je skryt; činu letná střela přinese nám spásu – dej mně čeleď svou, já půjdu mezi lid!“

Neždá odpovědi, tlupě kyne hbitě, na družiny čele cválá úprkem. Slavoj, hledě za ní, zůstal na pažitě; vedle starý Kruvoj zlostně hýbe rtem,

šedý knír si hladí rukou vráskovitou, brvy stahuje a chmuří sivý zrak, kaboní tvář rudou, v chomáč jizev slitou, brouká pro sebe a reptá nahlas pak:

„Na Vyšehrad slavně až tě branou svatou dovedeme k stolci, budeme tě ctít, neber za ženu tu čarodějku klatou, ale v Labi tajně dej ji utopit.

Takou ženu měl jsem v mládí durném věku – v poli Němce biv, byl doma bit jsem sám; ale bohům díky za Vltavu řeku – utopila se, když koupala se tam.“

Obklopena druhy Vlastena se žene po rovině kypré mezi hustý dav, povětřím jí vlají vlasy rozpuštěné, strojně vlní se jí podkasaný háv,

obnažené rámě a šíj běloskvoucí do dálky se třpytí jako padlý sníh, oř se pod ní vzpíná a zrak její žhoucí hledí v tlum, jenž vedle klusá na koních.

Zjevem burné víly letí v dubů chlady, vzduchem rukou mává, volá v bujný řad: „Zdráv buď statný Slavoj, zdráv buď kníže mladý, vzhůru nastolit jej v svatý Vyšehrad!“

Pestrým chumáčem lid hromadí se v kola, roste jako bystřeň živým přívalem; chomol za Vlastenou stejným hukem volá, k nebi prach se dme a duní širá zem;

ve vír bouře křičí děva bez únavy, kol ní přizvukuje hučné vřavy hřmot; každým krokem kupí těsněji se davy a jich jek se dvíhá jako šumy vod,

kdy s hor divé valy povodně se ženou, skály vlekou s sebou, prorývají břeh. Tak se zástupové derou za Vlastenou, zmítají se, dmou a kotálejí v běh;

lid i vládykové k nim se přidružují, s nimi jde i vojů vyzbrojený tem, po planině dálné lomoz davů bují – Slavoj zvolen zemi vládným knížetem.

K němu hrnou se a křičí pestré řady: „Na Vyšehrad svatý!“ – Rozléhá se huk jako příboj vln, a Slavoj, kníže mladý, na čelo se staví, vede valný pluk.

Starý Zbyhoň slyší, starý Zbyhoň zírá, v útrobách se hněvem pění rudá krev; vidí na čele tlup juna bohatýra, nad nímž třepetavá vlaje korouhev;

vidí hrnouti se davy k Vyšehradu jako řítící se bystřeň v náhlý ráz. Proti příboji tem druhů kupí v řadu a v proud vírný klade voje pevnou hráz.

Usmívá se dívka, kyne lepou hlavou, pod ní vesel řehce komoň plný pěn; Slavoj, potřásaje kadeří svou plavou, hotuje se k boji, vzdorem podrážděn,

z pochvy zlatolesklé ostrý čepel tasí a jak blesku kmit se míhá v slunku braň. Tasí také lid, a vřavy hučné hlasy po rozlohu nesou v dalekou se pláň.

Pne se Zbyhoň v bouři jako stěna vzdoru, ruka třímá oštěp, nese rány vzmach; za ním čeleď stojí; loskot po prostoru zvučí od mečův a řinčí na poplach.

Tu hřmí náhle Záboj na dav hlasem hromu, pod nímž rozchvívá se vůkol parný vzduch; ozvěna se táhne po haluzích stromů, a hlas ten jak bouře duní v širý luh.

Velí ustati, a ohromené davy strachem kloní k zemi braň i vzpurnou pěsť; trne před ním tlumu rozruch kolotavý, a jak černá chmura pohled reka jest.

Do pochvy i Slavoj třpytný čepel chová, kolem v nivě tichne vřavy bujný jek; mezi změtem vln ční postať Zábojova a jak hora strmí nad tlupami rek.

Zakalené zraky halí do chmur stínu, burným vichrem volá Slavojovi věst: „Zodpovídej se mně, smělče, ze zločinu! Kdo mír sněmu ruší, smrti hoden jest!“

Mládci krev se pění v srdci odhodlaném, hněvem třese se mu každý těla oud. „Já jsem nyní“ – větí – „knížetem a pánem, ne ty mne, já tebe volám na svůj soud!

Vzhůru mečů hroty,“ – volá na zástupy – „k vyšehradským skalám chci vás mocí vést!“ Záboj odvět hřímá na ječící tlupy: „Kdo z vás první tasí, synem smrti jest!“

A meč Slavojův se třpytným mihem kmitá, za ním Zábojův jak blesku rudý šleh; bratr bratra tepe, rána k ráně lítá, shlukům vázne hrůzou v hrdle hlas i dech;

z úžasného ticha, v němž se davy tají, řinkot ostrých mečů kolácí se v dál, ozvěnou se táhne v košatých lip háji, a sok v soka seká, napínaje sval.

K utišeným houfům, jež se nachlumily kolem zápasníků jako kruhy stěn, Zemovid, kmet vetchý, chvějnou nohou pílí a z úst rozechvělých roní hořký sten;

bodán bolem pláče slzí plamen žhavý, k nebi ruce vzpíná, rve si šedý vlas, bije v hrud si pěstí, rozděluje davy, jež mu dráhu klestí, ponořené v žas,

k synům rozvášněným kvapným chvatem chvátá, zoufale se vrhá mezi mečů seč, a kdy před ním padá k zemi braň jich klatá, z ňader rozbouřených vlní se mu řeč:

„Bohové vy věční, stádo dravých ptáků pošlete mně z oblak v černé sudby let, by mně vyklovali z hlavy světlo zraku a mne nežeh’ v ňadra úžasný ten hled,

že ti, kteří měli mou mně chloubou býti, stáří mého hradbou, zemi okrasou, hanbu nevýslovnou na má bedra řítí a své choré vlasti k dravé zhoubě jsou.

Zde má prsa vetchá! Podzvihněte paže, hroty mečů břitkých ponořte v mou krev, rozervete vše, co světy k sobě váže, aby překypěl ten hrozný nebes hněv!“

Tak dí kmet, a slza kropí bledé líce; v jejích vrásek brázdy zaset bolný trud, tělo chvěje se jak listí na osice, hořem jako dýkou duch je proniknut.

Vzpurně dosud hledí bratři rozvadění, a rek Záboj chladí hněvy proudem slov: „Otče! Nářek lékem hojivým nám není – práv jen starých brání mého meče kov!

Prv, než věkožizných bohů pod záštitou dle zděděných řádů zahájen byl sněm, od svedené chátry se lstí tajně hbitou dal se provolati Slavoj knížetem,

na mne dobyl meč, kdy chtěl jsem tlumit sváry; proto bohů hněv a právo volám naň, neboť od věků tak zákon velí starý: tomu smrt, kdo v sněmu tasí první braň!

Před tvým šedým stářím meč svůj v pochvu kladu, budiž mezi mnou a bratrem smírný klid; kdo má knížetem být, dle odvěkých řádů všechen shromážděný nechť rozhodne lid!“

Sotvy vyzněla řeč Zábojova v dáli, opět otřásá se jekem parný vzduch; noví zástupové s hukotem se valí a pod jejich kroky duní širý luh.

Harant jako sloup na jejich kráčí čele; nad hlavou se blýská kopí ostrý hrot, tváře kaboní se zlostí rozechvělé a ret burný hučí jako strže vod:

„Překotíme stolec! Žádné více kníže nesmí na bedra nám ukládati daň; bez knížete nechť nás na věk volnost víže, naším právem síla, naší vůlí braň!“

Za ním příboj soptí zmítaného davu: „Nesmí nikdo býti naším knížetem!“ Ve vln víru šumném Záboj, vztyčiv hlavu, hřímá žhavá slova v tlumu hlučný tem:

„Zbalamutil tebe, lide, blázen žvavý, drzou nohou zdeptat spásu tvou chce lež!“ Ale hrozbou na něj doráží jek vřavy: „Knížetem být nesmíš, vládnout nebudeš!“...

Zdvíhá ruku Záboj, z očí blesky metá, řítí se mu ze rtů probuzený hněv: „Nechci vésti lid, jejž pudí zvůle kletá v tlamu propasti pod pohrom korouhev.

Ale přísahou se kinu v bohů líce, a mne slyší jejich vševládnoucí jas: Pravice své nikdy nepozdvihnu více, abych před cizáky bránil zem a vás.

Přivalí se v bouři Franků tlupa smělá, po krčmách a v hádkách překvapí vás vrah; z jedné poloviny otroků si zdělá, druhou rozešlape jako červy v prach;

knutou žíhavou vám mrskat bude záda, před cizákem klonit budete svůj hřbet, zapřáhne vás v pluhy jako tažná stáda, smýkat bude vámi, vrhne v bezdno běd,

zboří chrámy bohů, v poušť obrátí zemi, z hrdla rodný jazyk lítě vyrve vám; hrozným bolem svíjet budete se němí – ale já si za pás pravici svou dám!“

Uztrnuly davy. – V ticho přitlumené rozléhá se náhle koní kvapný cval; po planině tryskem tré se jezdců žene a z nich pot se řine, napiat každý sval;

pádí ořové a supavě se pění, jezdcům do tváří je děsný úžas vryt; Vach přijíždí první k sněmu shromáždění, stane udýchán a s koně volá v lid:

„Od Šumavy v proudech nepřítel se valí, rachotící hrom a blesk je rychlost jich; padl Tuhošť hrad, i Práchně padly skály, a v kraj Frank se dravý hrne na koních;

stěny Vyšehradu chvějí se a třesou, přívalem se dme k nim nájezdníků hon a jich tlumy ránu k srdci země nesou; kamo stoupají, je slyšet nářku ston,

k obloze se klubí rudých ohňů žáry, muži utíkají, stená vetchý kmet, a vrah jako dravec vtíná ostré spáry v lidu lkajícího pokořený hřbet!“

Roní slzy jezdec uchvácený bolem, za ním kvílí lid a vlasy hlav si rve; rozléhá se pláč a divý nářek kolem, k nebi křičí zástup, pomoc bohů zve.

Chmurně hledí Záboj v zadumání tichém; ale Slavoj volá v hluků valný řad: „Chabě zoufati by bylo mrzkým hříchem – ještě pevně stojí svatý Vyšehrad!

Dost je chrabrých paží, dost je kuté braně; meče chop se každý, dvihni pádný mlat! Spojme všechny síly zemi ku ochraně – nuže vzhůru za mnou vrahy potírat!“

Hlavy pokynutím jemu otec větí, i dí slavně starý, šedý Zemovid: „V této velké chvíli mír učiňte, děti, a pak svorně veďte k svaté válce lid.

Tenť je osud náš, tenť osud vlasti drahé, že nám v nitru často hlodá zhoubný svár; ale tichnou sporů vášně přeneblahé, kdy se valem řítí z ciziny k nám zmar,

a tak úklad vrahů naše síly pojí a sám nepřítel je spásy naší zdroj – nuže blahým mírem posilňte se k boji, k společnému dílu bratry láska spoj!“

K míru Slavoji se kloní ňadra mladá, z oka slza tryská, slovo proudí rtem: „O knížecí trůn teď ustaň svár a váda, proti Frankům spolně pluky povedem;

neb dle vůle sám ať Záboj vojům velí, a buď rameno nám jeho jako štít; já svůj setřu hněv, jenž naše srdce dělí, a mu ruku dám, jak lásky káže cit.“

Záboj chmurné brvy supí v nepokoji, i dí Slavoji, v němž taje juná hruď: „Nedám ruky své ni k smíření ni k boji, sám si veď ten lid a sám mu vůdcem buď.

Budou prchat voje nekázané chasy, po lesích se skryjí jako plachá zvěř, bude lkáti zem, a supům na pospasy vlast i tebe vydá bídné chátry sběř!“

Větí tak a velí Zbyhoňovi v luhu, který opřen o štít stojí opodál: „Polovinu odveď z čeledi mé druhů, k posvátnému Řípu dej se s nimi v cval;

tam v mých dědinách a sídle předka Čecha s Ludiší dlí Vanda, dcera má i choť; Frank se dravě valí, pohrom doba spěchá, na Skálu, můj hrad, je obě doprovoď,

na Skálu, můj hrad, jenž nad Jizerou stojí jako z kovu štít a pevný val i hráz. V orlím hnízdě tom vše k útulku se spojí, drahého co v srdci zbylo v bouře čas.

Kolem hnízda svého sepnu ku obraně kraje jizerské a horstva tvrdou skráň; ochrannou nám spásou budou strž i stráně, chrabrý horský lid a mocných paží braň.“

Z oka slza hořká kane Zemovidu, obrací se k synu bolem uchvácen: „Viz můj vlahý zrak, viz mého stáří bídu, viz mých oudů chvění, slyš mých retů sten!

Chce snad dítě mé, bych v prach se před ním sklonil, objal kolena mu, žárnou prosbu štkal!? Chce můj syn, bych před ním plamen slzí ronil a své šediny bych s hlavy žalem rval?!

Ne! Vždyť Záboj dobrý! V mužné jeho hrudi bydlí velký duch, i lásky je tam zdroj. Všechen srdce cit v něm prosté slovo vzbudí – a cit ten mu velí jíti s námi v boj!“

Ňadra Zábojova dmou se burným vznětem, jako by se vichor kladl v spoustu vod; útroby žal svírá, bol se chvěje retem a slov jako vln se valí hlučný hřmot:

„Znám, co konat mám, však znám i svoje práva, a to zhanobení, jímž mne pokryl lid, na duši mne pálí jako žhavá láva a v mých útrob hloubi budí hněvu cit.

Přísahu jsem děl, za svědky volal bohy – nevytasím meče, nepotáhnu v boj; i ty, otče, ponech sudbě dav ten mnohý, hluboký svůj bol a žalost srdce zkoj;

pojeď k Svatavě, mé mateři, své choti, a spoj na Skále se s naším osudem; my se spasíme, a Frank ať zvůli krotí, mrská nekázeň a plamen pustí v zem!“

„Jdi a sám se zachraň,“ – Zemovid rce starý – „lidu jsem a zemi život v oběť dal. Nechci kletby tíhou hromit věk tvůj jarý – bohové však vidí hluboký můj žal!“

Hučí repot šumný z nachlumených davů, po zástupech tlumů rozléhá se hlas: „Nevyzývej pomstu bohů na svou hlavu, poslušen buď otce, zachraň zem i nás!“

Ale zasmušilý Záboj hřímá v tlupy: „Na vás věční bozi svalí pomsty trest, smetou v propast vás a nad vašimi trupy ku krvavé vládě vztyčí Frank svou pěsť!“

Dí, a do sedla se vyhoup’ na vraníka, v čele družiny pryč klusá po nivách; za ním hledí zástup, nahlas pláčem vzlyká, těká úzkostně a tají dech i strach.