My v života tom burném proudu
se nesetkáme vícekrát;
mne od tebe rmut na vždy dělí,
a marně naděj srdci lháť.
Jen jednu uroním ti slzu,
a vložím do ní všechen bol,
jenž nakupil se v hrudi valem,
a lavinou mne kácí v dol.
I ty mně jednu slzu věnuj,
a posaď na Visly se břeh,
plač do ní pláčem holubiným,
svou slzu proudem téci nech.
Mou v moře Labe odevane,
tvou Visla smete v okeán,
tam obě obejmou se bratně,
a splynou v jedné kapky stan.
Tu kapku oblak v sebe pojme,
a vítr zanese ji zpět
nad rodné tvojí půdy nivy,
kde žití tvého teskní květ.
Tam v háji jedno klidné místo,
a konvalinky rostou tam –
když slunko jarní v bor se noří,
jest lásky nejkrasší to chrám.
Ta slza kapka rosou skane
v těch luzných dítek bílý květ,
a rozechvěje k libé vůni
jich něhu dychající ret.