Zrodila hora studánku,
v kolébku píseň šumí jí bory,
povité v pažit květnatý
stráží jsou kolem obrovské hory.
Líbá ji nebe blankytné,
ve tváře její lazury noří,
hvězdičky v ní se koupají,
ano i slunko něhou k ní hoří.
A přece rmutno dítěti,
zroseným okem do kola zírá:
„Matičko, pusť mne, chladno tu,
tajemná touha nitro mé svírá.
V ňadrech mně dřímá divný sen,
čarovných krás mně šepotá báje –
z náruče své mne rychle pusť,
poletím za snem v daleké kraje.
Co mně to nebe – svět chci míť,
proudem se v jeho obětí vrhnouť,
kypěti bujnou rozkoší,
hledati lásku, láskou vše strhnouť.
Líbati budu líbána,
opěvať bude pěvec mé vnady,
podmaním vše, kam kročím jen,
věnčena kvítím, luhy a sady.
A přijde děva, přijde jun,
usadí oba na mé se břehy,
a já jim z vlnek těkavých
zašplounám píseň tajemné něhy.“
„Dceruško má, to marný sen,
není tam tobě radosti žádné,
najdeš, věř, divé plémě jen,
které tě zpoutá v okovy zrádné.
Bude ti plakať do tvých vln,
slzou ti hořkou proudy tvé skalí,
tajemství černých temný dav
do tvého nitra se sebe svalí.
Smývati budeš hřích i žal,
zločinův, strastí, kvílení plna,
na místě písní rozkoše
zasténá bolem zmucená vlna.“
Neslyší dcera, utíká,
vášnivě v náruč vrhá se světu,
bujivě líbá, kochá jej
ve skoku vírném, bujivém letu.