Po nebi rozprostřena tichá noc, hvězdy tak vroucně, tklivě hledí dolů, jakoby žily věčným poklidem, a jenom země byla plna bolů.
Pokojně Labe plyne rovinou, malé mu vlnky hladké čelo čeří, u jezu pouze hněvá, pění se, hukotem jednostejným časy měří;
spoutáno tamo dělí proudy své, lenivě k továrně se plíží strouhou, nešumí, mutno, zádumčivo jest, unylou po svobodě tesknic touhou. –
V dílnách je pustá, temná prázdnota, dělníků sny tam žití trudné tkají, jsouce jak z mrtvých vstalí duchové, když černým rakvím v noci utíkají.
Neslyšeť hlásku, spí též strážcové, všemocný spánek lidi v poutech třímá, ba i ten chundelatý velký pes u strážné boudy nedbale si dřímá.
Toliko vládce sám a pán tam bdí, při světle bohu mamonu se koří, minulosť sčítá, váží budoucnosť, ohněm mu v mozku miliony hoří.
O čem sní lepá Tamar v jarní čas, v života rámec jaký tká si osud? Nespí – neb opustivši lůžko své, kochá se čáruplnou nocí dosud,
naslouchá snivě zpěvu slavíků v lesíku Labském na květnatém břehu, perutí bujnou letí ve snu říš, a touhu mění v tajeplnou něhu.
Korunou dívku věnčí luzné sny, slavík v ně rozkochaným zpěvem dýchá; blaženou Tamar rájem kouzleným do spánku rozkolebala noc tichá,
čaruje v nitro nové obrazy, do útrob sype deštěm lesklé květy; a jak by byla nebem zatřásla, padají v dívčí ňadra hvězdic světy.
V tom náhle z šera lesa vyšel muž, země jej porodila mžikem maně; oblečen v hadry v rukou drží hůl, šedivý vous se kývá rozčechraně.
Plíží se jako chmura zlověští, přikrad se blíže vidí spící děvu; o hůl jsa opřen hledí, poznává; metaje na ni z očí jiskry hněvu,
šeptá si tiš divé prokletí, šedivý vous se se rtem pohybuje, na vážkách váží hněv i děsný čin, zámysl hrozný z myšlének svých snuje,
a při tom s Tamar oka nespouští, pohledem každým blesky na ni kácí – pak ale máchnuv holí v povětří do tiché noci příšerou se ztrácí.
Necítí děva žhavý jeho dech, nepálí ňadra plamen jeho zraků; z paprsků růžových noc přede sny, v říši s ní kouzla plujíc na oblaku.
S oblaku náhle však ji smetl blesk, probudil opojenou duši její. – Vychází luna z boru zášeru, nebesa že se rudou září rdějí?...
Záplava rozprostřena nad lesem; zbuzená dívka ze země se zdvihá, obrací rychlý krok svůj k domovu, v směsici divé vše se před ní mihá;
přichází v prostor – volně vidí vše – zoufalý výkřik – letem dále pádí – otcovu dílnu divým plamenem požarné šlehy objaly jak hadi,
vinou se vzhůru, lezou, skákají, rostou jak obři, stěny lámou, boří, z oken se derou, k střechám sahají, pojí se k jedinému z ohně moři.
Slyšeť jen prask a břeven padání, ostatně vše jak na zakletém hradě: človíčka nikde, nikde lidský hlas, sotvy sám strážce plamenů znik zrádě.
Lašťovky letem letí dívka tam, mihá se v bílém rouše nočním vzduchem; probuzen lid též rudým úžasem zmateným sebihá se k ohni ruchem,
ve vzdálí hučí, křičí, vlní se, v práskot se ohně mísí jeho hlasy – Tamaře v běhu větrem létají černé jak havran rozpuštěné vlasy.
Křovím se tajně Bořek plíží zpět, neviděn kmitnouti se dívku vidí. „Zpívá vám červený můj kohoutek!“ – zlostně si šeptá, krok svůj k temnu řidí,
přichází k staré lípě košaté, zdvihá se v její větve silou svalů, od snětu k snětu leze k vrcholku, a tam skryt hledí k ohni do přívalu,
divokou radosť metá ze zraku, v útrobách vše mu koluje a víří, z útulku svého pouští z oka šíp, k plamenům zkázy ostřím jeho míří.
Ha! co teď vidí? – V patře posledním obklíčen ohněm vrah jest ve vězení: u okna stoje vzpíná ramena, živlové pod ním zuří rozkácení,
kolem pak něho šlehy plamenné jazyky plazí, sičí jak hadi, kotouče dýmu z úst svých vypouští, svijí se, kroutí, vinou, zhoubou řádí,
a nad ním břevna, stropy padají, smrť naň již lávou dýchá, zkázu nese – plamenů vězeň křičí o pomoc, rukama lomí, rudou bradou třese,
tu z okna kloní se a volá v dol, tu žárem zahnán potácí se zpátky; není však, kdo by živlům vychvátil za všechny jeho poklady a statky.
„Žena má tak se před ním svíjela, připadly na ni smrti hrůzy tmavé, když kop ji nohou z dvora vyháněl, bičem ťal Pavlu, dítě ještě hravé!“ –
hučí si Bořek ve svém úkrytu, vrahovy smrti čeká jak své spásy; zrakoma lučí v dýmu kotouče, zdvihaje vzhůru dlouhé temné řásy.
Rukama lomí Tamar k plamenům, za milosť, slitování boha prosí, ramena obnažená vzhůru pne, krůpěje slzí žhavou půdu rosí,
se hlavy rve si krásný černý vlas, před lidmi na kolena kvílíc kleká, otci by z hrůzy žáru pomohli, zakliná, pláče, semo tamo těká,
zmítá se holubicí raněnou, slibuje zlato, s těla šperky trhá, s labutí šíje perly odvijí, mezi lid lesklou rukou darem vrhá,
zoufalé křiky k otci vysylá, bolestným zrakem hledí k němu vzhůru – není však, kdo by živlům vychvátil, za zlato kdo by zahnal smrti chmuru.
„Pro spásu duší, řebřík dejte sem, já půjdu sama, bych jej vyprostila“ – volá, však z lidu slyší mutný huk: „Tu více nepomůže lidská síla!“
V tom náhlý prask a třesk a kouře sloup – poslední výkřik – střecha v dol se valí – stěny se kácí, řítí ve propasť – v černého dýmu závoj smrť jej halí.
Není ho více – Bořkem zatřáslo, vnitrnou bouří zachvěly se oudy, v ňadrech mu zahřmělo i šeptá si: „Tak na něm dokonány boží soudy!“
Na zemi Tamar klesla v úpění, děsným jí lůžkem tvrdá půda žhavá; tváře jí osvětluje rudá zář, a nad ní zuří živlu vášeň dravá.
Vzmahá se vichor, duje v plameny, černého dýmu sloupy vine změtem, z černého lůna jiskry řítí se, kmitavým naplňují prostor letem,
padají v nivy, luhy zelené, mihají dál se ke vsi, vzduch je nese, klesají unavené na střechy – hrůzou a bázní celá ves se třese.
Kavanův dvorec, nejblíž továrny, polit je září rudou od požáru; valí s letných jisker na něj tem, jakoby nebe chrlilo dešť zmaru.
Netuší někde nebezpečí své milý choť Pavlin, hospodář tejď mladý; vyjelť byl s celou četnou čeledí v daleký trh dnes s bohatými stády.
Napíná Bořek zraky, vidí vše: na střeše po řebříku Kavan starý chodí a brání krbu rodného, tlumit a dusit spěchá jisker žáry;
mladice žena stojíc v hřebenu jediná zbyla ze všech pomocníků; utekliť všichni po svých domovech, dědina plna zoufalého křiku.
„Nepřítel byl, však byl i soused můj, nedej mu pane zhynouť mojí vinou“ – Bořek tak dí a pádí na pomoc, krůpěje potu s čela se mu řinou,
modlitby šeptá za nepřítele, šedivý, dlouhý vous se v běhu kmitá, rukama mává, spěchá klopotem, a v jeho bledou tvář je bázeň vryta,
any se jiskry nad ním zmítají, oharky letí s větrem kolem hlavy; černým naň deštěm popel sype se, vzduchem se řine žhavý ručej lávy.
Ničeho nedbá, brodí ku předu – ale již střecha Kavanova chytá, kotoučky černé dýmu vstávají, za nimi supá zážehů saň litá.
Na vrchu brání jiskrám mladice, Kavan jí nosí vodu, ona hasí; než se však vrací od studnice zpět, slyší již její úpěnlivé hlasy.
U nohou jí se kolem oheň vzňal, sloupové kouře kroutí se a rojí; oblitá rudou září požáru zoufale žena na vrcholku stojí.
Šatem jí chvěje vichr, duje v dým, smrť před ní na každičkém visí kroku, nad ní se myká chumáč jiskrný, a vedle žeh se množí v letném skoku.
Obětní žertvou kouř ji objal již, vyvstává z něho temeno jen hlavy, a z hávu šedivého oblaku dere se ženy výkřik pronikavý.
V plamenech Bořek dcéru poznává, rykotem rydá poraněných turů, nejde, leč letí, odhazuje plášť, a již se hnáť chce po řebříku vzhůru.
V tom ale Pavly výkřik poslední břitké mu dýky bodem ňadra raní: „Otče můj, otče, k pohřbu přicházíš – o bože, bože znej své slitování.“ –
A již se kácí v rudé zážehy, tělo se prostřed ohně valí dolů. Plamenné chyt je Bořek v náruč svou, šat jeho vzňal se též a hoří spolu;
přiskočil Kavan; chladné vody proud udusil smrtonosné žáry mžikem, a Pavla otevřevši oči své vzlýká a volá v bolu převelikém:
„Synáček můj tam dole v světnici... spaste... ach spaste ubohé mé robě!“... Mrtvolu již jen v rukou Bořek má, dcéři je jeho náruč rakví v hrobě.
Návalem rozpoltila se mu hruď, v útrobách jeho pukla skála třeskem, protrhla se a zaduněla v něm, rozsedla zachvácena božím bleskem;
ze skály vyprýštil se ručej slz – ale pláč nevytrhne smrti duši, marny tu slzy, marné kvílení, okovy skonu žalost nerozruší...
Drkoce bolem tělo starcovo; mrtvolu skládá do zelené trávy, a nabyv opět rychle paměti, vrhá se pro robátko v požár žhavý,
v plamenech, kouři hledá nemluvně, hořící trámy se všech stran se kácí, probíhá letem žhavé prostory, z ohně a dýmu s robátkem se vrací.
Vychvátiv spící klade opodál, nazpět jde zachovat mu trosky statku: vypouští brav i skot i spřežení, pomahá Kavanovi v divém zmatku,
a vedle sebe oba spěchají, břemena vynášejí z ohně spolem, ale z nich žádný slova nemluví, zamknuta hruď i duše jedním bolem.
Pozdvihá Bořek zakalený zrak, ana tu hrůza nová, nové hoře: dědiny polovina v plamenech, a celý prostor rozžehnuté moře.
Nebe naň blesky metá v hněvu svém, zničena síla ňader sterou mukou; co dosud v světě ještě miloval, povalil v trosky vlastní vinou, vlastní rukou.
I jeho nitro hoří plamenem, myšlénky též, ba sama pod ním půda; kolem i v něm jest požár dusivý, a v hrudi rozžehnuta záře rudá.
Pal děsný cítí – chce i promluviť, ramena v zoufalosti vzhůru zdvihá, na místě slov však rydá v záchvatech, kolem vše s ním se točí, s ním se mihá,
do útrob blesk se kácí klikatý, myšlének vlastních jemu ránu nesa – prve, než zachytiť jej Kavan moh, starý ten jasan mrtev na zem klesá.
Padl – a zaduněla pod ním zem, tak jako duní pod obrovským stromem, jenž v stráni marně bouři vzdorovav, kácí se rozražený nebes hromem.
Cookies on Poetry Cove