Není to jasoň háravý v nebi, krvavé oko rdí se tam zraku zoufale na zem hledící skřehlou uprostřed mlhy, uprostřed mraku.
V planině dálné vichru hlas stená, sběsile pádí vesmírným světem – jakýs to duch, jenž žaláři unik prostorou věčnou utíká letem.
V žaláři těžkém sténal a úpěl, odsouzen krutě k věčnému žití, odsouzen věčně mysliť a cítiť, věčnou nésť paměť, břemeno bytí.
Rozerval pouta, žalář svůj strhal, bezednou propasť úprkem hledá, by se jí střemhlav uvrhl v jícen, smrt kde by v náruč stiskla ho bledá.
V myriad kousky roztříštit pádí sochu jak ze skla věčnou svou duši, rozbíť chce paměť, roztrhať srdce, jehož mu city v útrobách buší.
A když tak tryskem utíká letným, soudce že za ním žene se, cítí – bůh to sám v hněvu, co jej byl krutě ukoval v pouta věčného bytí.
V zoufalství duch ten stená a nyje, ryje se v sníh a chumáče prachu planinou metá, k nebesům vrhá v úprku divém, ječivém strachu.
V sněžné té lité vichřici ranní ke městu Bořek v závějích pádí, dohonit let svých myšlének spěchá necítě bouři, jež kolem řádí.
Číslice jeho vyjíť dnes mají, bohatství žezlo v rukou svých cítí, na místě sněhu vidí jen zlato, jež se mu v očích třpytí a svítí.
V oudy mu vjela plamenná síla, v útrobách pomsty myšlénka pálá, zuřivá, dravá, jakoby byla na poušti s tigry žila a zrála.
Největší jeho nepřítel Majer povalen na zem před ním se svíjí, Bořkovy nohy šlapou naň, dupou, a paty v ňadra židu se ryjí.
Jakoby v půdě pokryté zimou, po které spěchem podivným kráčí, v úkrytu byli vrahové jeho, nohy své s hněvem do sněhu smáčí.
Jest jak ten vichr daleké pláně, jenž vůkol bouří, vyje a buší; i jeho duše v myšlénkách letných okovy kruté láme a kruší.
Dospěl již k městu – hrne se, žene, číslná řada zraku se míhá, a v jeho hlavě všechno se hemží, myšlénka druhou ve skoku stihá. –
Vývěska malá – patero čísel – okolo nich se zástupy tlupí; staré tam baby v bačkorách, čepcích houfně se řadí, houfně se kupí.
Vrčí a bručí, huhňají nosem, strkají se a sypí jak hadi, na čísel řadu brejlemi čumí, dvacetkrát čtou a spolem se radí.
Starší tam kmotra kmotřičce mladší vypráví sny své o černé vodě, o kněžích, myších, o psech a kočkách, a z piksly obě šňupají v shodě.
Ševcovský hoch si v pantoflích hvízdá, tančí a rejdí, šídla má v těle; mistr ho poslal číslice seznat, on mezi baby žene se směle.
Umouněn v tváři úkosem hledí, a že mu zima, zahřát se spěje: ze zadu babám varhánky tahá, utíká pak a z hrdla se směje.
Stařeny za ním zlostně se ženou, ve skoku hoch svůj pantofel ztrácí – nastala rvačka, a její konec, učenník že se vítězně vrací.
Huhňají baby, vrtí se, kroutí, spílají, rotí nějakou chvíli, po té však, aby smyly své hříchy, s růžencem na mši společně pílí.
Přichází Bořek, číslice sčítá – vnitrné moře stuhlo mu ledem, zkameněl citů vlnivý pohyb, do mrazu vkouzlen úžasným hledem;
v balvany hor se myšlénky kupí, do nebes trčí, srdce mu mučí – prohráltě Bořek samého boha, divého cos mu v útrobách hučí.
Cookies on Poetry Cove