Celičký svět je rakví obrovskou, hozenou v hněvu nekonečným mírem, a její víko černě klene se nad smutným života i smrtí vírem.
V rakvi té noc se houpá na křídlech, v letu svém chmurná ústa k zemi sklání objímá ji a líbá šíleně, dýchajíc na ni v žalném vichru vání.
Utopen svět je v její náruči, z objetí jich se davy duchů rodí, a ti jak běsi vzduchem těkají, sténají kvikem, litou bouři plodí,
těkají dálnou, širou planinou, bolný svůj dech do lidské duše noří, jež bledé hrůzy obtěžkána snem děsivých postav legiony tvoří.
A je ta duše jako čírá noc; na křídlech visí z pekla štvané chmury, kolébku černou má v nich vichru vír, a vedle něho příšery a stvůry.
V obzoru temno, v malé chátě jen plamínek lampy při umrlci svitá, a nad ním v nebi hvězda jediná naděje třpytem v oblacích se kmitá.
Bludiček matných vyrojil se roj, tak jako svíce kolem rakve hoří; pes vyje do tmy píseň pohřební, jež spolně s vichrem v dálavu je noří.
Bořkova cháta stojí v samotě; tma v ní – a přece nespí muž ni žena; na hlas se modlí oba: stoje on, na zemi ona klečíc rozprostřena.
Z plamenných ňader, ze rtů blouznivých modliteb proud se hrne řekou žhavou, vysoké vlny síly obrovské z útrob se kormoucených valí lávou.
Na nebe sopkou ženou útokem, poklid mu bleskem bouřných citů ruší, rozchvěti nebesa chtí v želný ruch, jako se zachvívá střed jejich duší. –
Tu člověk mní, že cit i vůli svou do všeho míru žárem může vrýti, vrhnouť svou bouřnou bytosť do něho, vesmír že, zmítán jím, s ním stejně cítí,
jiskrou že tou se celý otřásá z jednoho konce v druhý beze míry, člověk že v propasť bezednou jej strh, v rmutné, srázné nitra svého víry.
Tak válčil muž ten s bohem na trůně, přemoci chtě jej, strhnouť k sobě dolů, vynutiť, by se věčný před ním chvěl, vrhnouť mu v ňadra jiskru svojich bolů.
„Nyní víš bože, co na tobě chci, víš nyní, jaký žel mám a jak strádám; polož svou ruku do mých osudů, kolesa jejich obrať tak, jak žádám.
Jestliže prosbu moji nesplníš, nevěřím v tebe víc co světů pána, nevěřím, v rukou svých že třímáš mír, a tvým že dechem lidem duše dána.
Tak jsi jen parou, dýmem lidských snů, jež tobě postavily trůny tvoje – pryč ale s pochybností hřešící, vím, že mně oplatíš mé víry znoje. –
Hoj ženo, strach svůj zapuď, modli se, v osud náš sáhne ruka páně zjevně; na pět jsem čísel stovku posadil, vyjdou tak, jako v boha věřím pevně.
Vyjde pět čísel tahu Pražského, a prve sedmého než jitra vstanem, všechno se změní blesku rychlostí, slouť bude Bořek zlatým zlata pánem.
Mstíti se budu za své útrapy, kopati škůdce své i řad jich druhů, továrnu sbořím, žida vyženu, opět se zazelená lán mých luhů.
Z komínů kde se hrne černý mrak, povalí dým se bílý z mého dvoru, na místě hnusných ve vůkolí par povane čerstvý vánek z blízkých borů.
Modli se dále k božské všemoci, ohnivým písmem tak jest v bibli psáno: Očkoli budete jej prositi, bude vám štědře bez odmluvy dáno.“
Oba své ruce vzhůru vzpínají, nebesa dobývají proseb silou, ženu až unavením zemdlenou naděje sen byl pojal v náruč milou.
Bořek však ještě vrhá lávu slov, útroby jeho jsou jak žhavé chmury; řítí se bleskové z nich k obloze odměnou vichrům, valícím se s hůry.
Vichřice, rachot vozů železných, skolení psů a cháty otřesení, všechno se pojí v jednu divou směs – z modlitby vytrhnouť jej však s to není.
Cookies on Poetry Cove