Teď sy vyvázl z svých těžkostí,
Zbaven jsy trápení svého;
Co jiskra odžhnul do vysostí,
Kde nic více není zlého.
A já zde bloudím teď samotný
Vůkol mezy těmi hroby,
Nesu zármutek v srdcy hmotný
Pro stracení tvé osoby.
Marně žížním po utěšení,
Z tvých ust více mi nepline.
Jen mi zůstává v rozmejšlení
Tvá památka; ta nezhyne! –
Jak sy měl srdce dobrotivé,
Znaje skutky své důstojné.
Oko duše tvé přívětivé
Zřelo k pravdě, umem hojné.
Jak oučinlivý, bez ouhony
Život, plný čisté ctnosti!
Také oukladů snesl shony
Dychtič po dokonalosti.
S málem spokojen nuzným dával,
Ne ze zbytků, z potřeb vlastních;
Blahoslavenství vyhledával
V množství učiněných šťastných.
Radostí málo, víc měl smutku,
Vláčel život v churavosti;
Ale veliký v svatém skutku
Vždycky přítel nábožnosti.
Tělo zde práchne ku vzkříšení,
Duše u Boha přebývá.
Té se nedotklo porušení;
Tam, tam radostí oplývá.
Tam mne můj milý očekávej,
Tam u trůnu Smířitele,
A v své rozkoši prosby skládej,
By zjednotil nás přátele.