K Ržekům se nesmíme blížit? – On nám ten krok smí obtížit, Jenž slabiky tonem svírá A nám k hlasům sluch vydírá,
Aby se nám nezdálo, Že má sluchu sám málo K tomu vlastenskému znění, Jež cýtíme při svém čtení
Verše z Rozy vzatého, Krásnou mírou spiatého? Náději měj dobrou, nezmejlíť náděje nikda. Pakli verše číst se mají,
A jen čtením důkaz dají, Zdaliž v nich jest harmonye, Kterouž Cžeské ucho pije: Medle jaká jest tu svornost?
Dobrou náději měj, neb nezmejlí náděje nikda. Cýtíteliž tu odpornost, Kteráž se mi v čtení příčí? – Zdaž ne k čtení verše líčí?
Proč teď odporuje sobě Ve veršovské té způsobě, V kteréž svázal jednu řádku, Aby byla na památku
Velikého slov kroucení? On necýtí v nich nucení? – Kdo sy od něj dá třít uši, Aby jeho přijal duši
K spytování toho skutku Bez rozmyslu a usudku? Scházý ucha nám subtylnost, Bychom znali tu rozdílnost,
Jaká tu jest v vyslovení? Cžtu verš jináč, než v mluvení? Mluvíť on k nám, jako Cžech, Zdaž předc není prázdný měch,
Kterýž dělá velké větry, Že zná lépe hexametry, Nežli celý veršovců sněm? Věruli pak? – má to být v něm?
Snad všetečná neomylnost Jenom haní schopných pilnost, Aby sebe zvelebila A na svrchu všude byla?
Cookies on Poetry Cove