Truchlí svět! Česká zazni zastaralá
Ty harfo! soudců ouskočným pohrdej
Tejráním; já tě zavrženou v prachu
K bídné chloubě v smutku nenastrojil.
Zvuč veskrz Českou osyřelou zemi,
Že více není své milé; zesnula! –
(O duši stíská to slovo!) zesnula –
V věčnost neprocytlivým snem tvrdě.
Vítězoslavné základy dobroty,
Kde z tváře bídě krůpěje stírala,
A vzteklost války krotila smířlivě,
Nesmrtedlná přešla Terezye.
Vděčně harfo zvuč z Pražského oudolí
Do budoucnosti! Jí podobné pravá
Y svattost, y ctnost před lety žádnému
Ze slovutných neměla mocnářů.
Ať Berlín pyšně se honosý rekem,
Ať mu oltářů sto tisýc nastaví,
Pejchou hrdinskou ozdobených hrdě
Ať vynáší v oblaka velkého!
Nám světější jest matka Terezye,
Ha: zdažli jen smí ten Smrtonoš světa
Tvých Čechů synů zle v krvi zmáčený?
Směleji než tato kročit v boj s smrtí?
Ustup zde strášná před hrdinským krokem
Ty sýlo! jejž Terezye v splatlivou
Koná věčnost! Skloň vítězoslávu svou
Před ní: uč se umřít a zvelebit!
Osud nestíhlé výsosti zastavil.
Svědkem v smrtedlné křehkosti šediny
Tvé; sčetlbys tu prameny truchlivých
Očí, a lkání pro Terezyi.
Vejš zazni harfo! spoj smutek s radostí!
(Neb nebeské příliš želet nesluší!)
Hle! spočtla dítky synu milostnému
Nás; on láskou řídit lid se cvíčil.