Hořká se v oku slze třese mně, Když tam hledím do vzdálenosti Zatměné otců, daleko Hrdinsky chválených.
Zvuč, harfo, truchlivými hlasy zvuč Pro písně, ježto pohltil čas, Ty budicý k udatnému Bytu doběhnutí,
Když Markomanny v houštinách lesů Od Boja nechaných ženoucým Mečem a šipkou pudili Sedajicý Cžeši.
Tim velikým se jménem zvěčnili? Proč jest jim svaté? všem rekům těm? Těm země vzdělávatelům, Vsy, města stavicým?
Těm z pustin vhlídné ráje tvořicým, Na něž v bojích se smálo štěstí, Svým aby vňukům zpevnili Královské sýdlo s lvem?
Ty, rozpomenutí, obalené Tmou, této vznešenosti neznáš?... Harfo, zni, ach! za truchlivým Mým hlasem, jenž se ptá
Nadarmo po té pryč zahlazené Památce jména, když ji Umka Zjeviti vňukům nechtěla Ve svých synů zpěvích,
A nebo dcer, kterýmž sesýlala Své duchy věšticý ke zprávě Lidstva, jim vždy poslušného, Cticýho um jejich:
Libuše neb Klatovky, věštkyň těch V přednosti knížecý se stkvoucých, Poddané s láskou řídicých, Je vábicých k mravům.
Ha! početím ctění po všech polích, Horách a dolinách Slovanské Rodiny, Cžeši! jak se mi Ta chvála rozloží?
Co víc počínajíc dovedli jste Před bratry svými, vás cticými Svým slova krásným vyřknutím, Znamenitým v řečech?
Proč hláholí to jméno s východu, Y s půlnočních krajů na západ, Kde jste se sylní zmocnili, Všem nazvaní Cžeši? –
Nadarmo ptám se! letopis němý Pohádce světla dát nemůže, Jak sy ji vtip domejšlením Smělým vyobrazyl.
Tma, věčně jest tma vůkol těch činů, Z nichž jméno přišlo k nám výborné! – Harfo, zni, ach! za truchlivým Mým hlasem, jenž želí:
„Jsou časy tůze nespravedliví Při zdržení památky krásné, Jenžto se pyšná nechlubí Na zbořených věžech,
Na otrocých se v krvi válicých K nohám tyrana kážicýho: Skloň hlavu pod jho s svým jměním! Jež hladový hltá;
Jsou nespravedliví k naších otců Moudrosti, střídmé zmužilosti, Z nichžto se štěstí prudilo, Na spustlé končiny
Pak lidné, plné zhledu k šlechtění Hodných, přičinlivých potomků, Cžesky sy počínajicých!“ Jsouť nespravedliví!
Cookies on Poetry Cove