Tam pod svatým věštců dubím,*) Kde se Umka zjevuje,**) Věřte, marně se nechlubím, Dubí to ujišťuje,
Sešla zjevně do oudolí K štěbetnému potoku. Ona s divotvornou holí Sama dělá mu stoku.
Od velebné její tváře Padla na mne zlatá záře. Oko mé se osvítilo, A teď duchy spatřil sem,
Kterých jméno se třpytilo, Když je v těle nesla zem. Obstupujíc svou Bohyni, Stkvostně korunovaní,
Otevřeli mně svatyni, Dávno mně milovaní. Já řka: Znám vás, ó Duchové! Vy ste k zpěvu mí vůdcové!
Však oblakem já obklíčen Jako v raním soumraku, Marně toužím, tak být slíčen, Tak živého být zraku,
V lítajicým rozmejšlení A hořicým vnuknutí, Tak plápolat v vyslovení S tou smělostí a chutí,
Jako vy, z všech dustojnější, Věncem z dubu ozdobnější.*) Vy ze živých ste pramenů V svatém dubí pívali,
U památných svých kamenů, Kde ste schůzky mívali, A kde nyní oslaveným Velký svátek se světí,
Láskou Umky zvelebeným Na tisýce století. Já zde u potoka sedím, Sotva tam k pramenům hledím.
Tam věštění vystupuje S zhledem proníkajícým, Cytedlnějc zapaluje Zpěvem oheň majicým;
Buď jako proud letí honem V nejzvučnějším hučení, Neb se vznáší tichým tonem V lahodnějším šustění.
Ucho mé se divem staví, „O zajmi mne!“ srdce praví. Mámliž jazyk nehybnější K vyslovení velkosti?
Nebo má být způsobnější Vyňat z staré slabosti? – Cžili jeho jest pokuta, Že naň věštcy nedbali,
Když měl grammatycká pouta, Do nichž sou ho kovali. – Prosým vás, duchové věští, Dejte, dejtež mi návěští!
Teď se dubí vyjasnilo, Cesta otevřela se, Kde věštění se zmocnilo V své vznešené okrase.
Tudy v nejstkvostnějším kůru Slavně prozpěvujicým Umka vstupovala zhůru S hlasem ke mně znějicým:
„Jazyk hbitý a svobodný Není slávy té nehodný!“ Jako ze sna sa probuzen, Cžeské plný čerstvosti,
K vyšším zpěvům sem byl puzen V čisté své horlivosti. Celá mysl rozpálená Z Umky od papršlků,
By má byla vlasť chválena! Teď do všech okršlků, Novým hlasem tim hlaholí. – Snad mu zníti vlasť dovolí?
Cookies on Poetry Cove