Má vlast.

Zde pod krásnou lípou sedím V stínu občerstvujicým, A do světa vůkol hledím S okem vyšetřujicým.

Dech od svršku libě věje, Já to cýtím, že mi přeje Sladké odpočinutí; Cýtím velké vnuknutí.

Chuť se k zpěvu obživuje Plná cytedlností, A mé srdce pozdvihuje Vážnou rozmyslností.

List se v lípě šustem třese, Kde ratolest harfu nese, Ta od dechu ke mně zní; Smímliž pak se ozvat s ní?

Nezdržím se! nejsem v stavu! Srdce písní oplývá, A ji, lípo, pod tvou hlavu Živým proudem vylívá:

O budiž mi pozdravena, Má vlast, v lípě představená! Tobě světím píseň svou V tichém stínu vzbuzenou!

Jakým tebe nazvu jmenem, Nejmilejší matko zem! V zpěvu zprostně vystrojeném Kýž k tvé chvále schopný jsem! –

O budiž mi pozdravena Má vlast! v lípě představená, Kteréž pevnost tu stojí A se bouřek nebojí.

Slavnou pověst máš od věků, Ty v Europy životě! Matko slovutnějších reků! Cžest má Ržímská říš pro tě;

Y ti nebe požehnává, Lvovu sýlu zachovává, Když Teutoni klesají A se hubit nechají.

Otec tvůj, On starobylou*) Nejednotu Teutonů Chtěl vypudit s zlatou bullou, By nebylo těch shonů,

V kterých sami sebe bili, Když nesvorní se zlobili, Vládykové krvaví, Právem pěsti nepraví.

Ržíš s tvou mocý rozkvětala Neporušitedlná. Tys jí nové světlo dala,*) By nesnesytedlná

Ji pověra netrýznila, A násyla v bázni byla, Jenž ji chtěla podmánit. – Umíš Němce ochránit!

Jméno tvé nejdražší perla Jest v Cýsařské koruně, Dvojí orel, meč a berla S tebou pevní na trůně

Bezpečují tvrzy Němců Proti zbrani cyzozemců. Nejvěrnější obrana Jsy jim! krotíš tyrana!

Dáváš, dáváš jim podporu Sylným synů ramenem! Když pak na tě šli v odporu K tvé žalosti spojeném,

Syny své sy zavolala A vítězně bojovala. Tys přemohla hrdiny, Teutonovy ty syny!

Vítězuješ k zapuzení Ducha nepřátelského! A při svém osvobození Ukazuješ Cžeského!

Přívětivá k cyzozemcům. Ale vždycky napřed k Němcům, Třebas na tě nevřeli, Zbraň k outokům drželi.

Též přemáháš svou vhlídností Jejich nesrozumění, Nachyluješ s povolností K upřimnému minění,

Jak ho všecky děti mají, Jenž v tvém lůně přebývají, A se s Němcy spojují, Y když s nimi bojují.

To bývala jejich vina, Když se zpronevěřili, Žes pudila jejich syna Z tvých práv, aby spatřili,

Jak bez jeho mocy stojíš, Na hrdiny v zbraň se strojíš. Neboť tvojí synové Jsou rození rekové.

Jsou pod vlastní udatností Jednou těžce klesali, Když domácně s nesvorností Se na sebe vstekali.

Tu válkami unavení, O vlast! tobě podmanění, Vypudivše nesvornost Tvou spatřili výbornost.

Zastínila je orlová Křídla a Lev zticha bděl, Kdyby zas různice nová A v ní hněv tě mořit chtěl.

Mečů více neostřili Tví synové, by se bili, Cýtíc, kterak jsou šťastní Jenom sýlou svou vlastní.

Nežhne v tobě mstitedlnost Nepřátelství starého; Tvé velkosti cýtedlnost Nechce stiskat žádného.

Ty hájicý jen své sydlo Cyzým přeješ dobré bydlo. Oni sou neuznalí, V záští svém zastaralí!

O upřimná! ho v zprostnosti, Kdo jde k tobě, miluješ. Vlídná bez ošemetnosti Věrně s každým obcuješ.

Ale cyzým tůze troufáš, Svou srdečnost od nich doufáš – Vždycky ji dokázali? Snad meč na tě nevzali?

Nemáš na svém celém těle Mnoho starých mozolů? Z cyzyn jsou od nepřítele, Milovníka tvých stolů.

Víš, kdo vojsko vodí k tobě, Aby pohovilo sobě Na tvém poli bohatém, Lstivou zbraní zajatém!

Však tvé děti, jako lvové, Nepřemožitedlní! Však tvé děti, hrdinové, Nepodmánitedlní!

Cžeší! ti čnou sy důstojně, Když nepřítel nutí k vojně. Přísní v bitvy rozbroji A povolní k pokoji!

Jich neláká dobývání Cyzozemských příbytků; Zprávní ve svém obcování Ve všem mají dost zbytků,

Co hrdinám postačuje, Kteréž mírnost zveličuje, Kteréž krášlí umění, Nimž se užít má jmění.

Tví synové vznešenější Udatností knížata, Jako s nimi cvičenější Rytířové, Hrabata,

Hlavy tvých vysokých Stavů Příklad jsou hrdinských mravů! Jsou poddaných otcové! K Cžeské slávě vůdcové!

Tví důstojní mudrcové Osvícením nebeským Bratrů jsou dobrodincové S celým srdcem svým Cžeským.

Není jejich mudrování V marné slova vyhloubání, Jest moudrosti cvičení K obecnému zlepšení.

Všude se po polích svítí Z pravdy obživujicý; Všude roste krásné kvítí Ducha občerstvujicý.

Umka se na mládež směje; Že dorostá v ní naděje Vlastenského umění, Vlastenského činění!

Kde se ruce zjednocují K měšťanskému nadání, Ostrovtipně to pracují, Co jest k okrášlování

A k pohodlí, způsobnosti, K občerstvení, veselosti, Kteráž Cžechům domácná Díla sladí jim pracná.

Tu se hudby hlas rozlíhá Z mateřského vnuknutí; Hlahol jeho ven vybíhá, By výbornou svou chutí

Cyzyn srdcy byl k libosti; Ho nemůže slyšet dosti V harmonyji lahodné, Divu plné a hodné.

Když tvořicý moc slíčila Byt národům všelikým, Tobě sydlo poručila Složit k horám velikým,

A zde čistým větrům váti, A tvým dětem bystrost dáti, Pevnost a přičinlivost, S udatností horlivost.

Zde bývala smutná divost V tmavých pouštěch Bojových, Až přitáhla sem bedlivost Prvních synů Cžechových.

Ta tvořila z lesů háje, A vštípila polní ráje, Krásnou školu sousedstvu, Zvelebenou v svém lidstvu.

Jen života neseš množství Na svých tučných rovinách Y je zbíráš z ruky Božství Po horách a dolinách.

Tu začatí pramenové Plemenití jsou proudové Živočichem šupnatým, Rozličností bohatým.

Šťáva reví Burgundského, Papršlkem vařená, Kape s břehu Melníckého Do tvých sudů sevřená.

Tvé štěpnice se shybají Krásným plodem a vzdychají, Že je krajan zdůstojní, Až je pokoj rozhojní.

Lesové tisýcyletí Drahé hutě chovají, Kde tak země zbývá z setí, V němž se Cžeší kochají.

Tu se hnízdí zvěř pernatá, Sbíhá kusá a rohatá, Rozkoš střelců cvičených, Do obory sklíčených.

V dolích poklad máš klenotů Stkvostnějšího způsobu, Svrchem živíš stáda skotů. Máš života zásobu

K podepření dětí pilných Svých zastavatelů sylných, Jenž meč řídit umějí, Y ho v srpy měnějí.

Sen nemohou požívati V dlouhé spokojenosti, Co jsou zvykli vymáhati Z tvé neskrble vnitřnosti;

Neboť dobývatelové, Krajin podmánitelové, Je do pole nutějí, Když obloupit je chtějí.

Tolikráte jsy divadlo Pod nátiskem železným! Tvé tolikrát pole zvadlo Tvým odporem vítězným!

Předce stojíš v své bytnosti Plná nové oučinnosti. Nepomáhá ti žádný, Než tvůj smysl pořádný!

O vlast! jak sy pokoj žádáš, Abys rány hojila. Umce chrámy předc zakládáš, Kambys děti vodila

K vyvýšení rozumnosti, K upevnění svaté ctnosti. To je krásně ozdobí, Cžeskou hodnost způsobí.

Matko! velké jest tvé jméno Před pyšnými národy! Ono skutky zvelebeno Slavné má cti důvody.

Z něj mé harfy plyne znění K vděčné chvále a uctění, Že jsy život mně dala, A pečlivě chovala.

Mdlá pak ruka v strunách trne Z přísné opatrnosti, Že se sláva s tebe hrne Dolu k mé chatrnosti,

A jako jsem tobě vděčný, Že tak nejsem dostatečný K velebení hodnému Zpěvem dokonalému.

Když tě, o Vlast! zpívám tobě, Snad jsem opovážlivý; Snad předkládat mám sám sobě, Jak bych měl být bázlivý!

Něníť věštce jediného, Jenžby byl do světla tvého S tou vystoupil smělostí; – Odpusť ten krok s milostí!

Dovol zprostný věnec víti Z ratolesti lípové, Abych mohl s nim vyjíti Mezy vňuky Cžechové

A ohnivě prozpěvoval, Že jsem s nimi tě miloval Hned od první mladosti A miluji v starosti!

Třebas vyšel do cyzyny, Tam povolán k činění, Co přijaté šlechtí syny Tvé skrz ctnosti učení.

Dlouho zde od tebe vzdálen, – Ach! od pletich hrubě skálen! – Tebou, ó Vlast! jsem svítil, Se víc k lásce roznítil;

Víc v důstojném tvém smejšlení A jednání poctivém, Bez lstivého okrášlení, K Bohu, k lidem uctivém;

Víc v vlastenské upřimnosti, Kteráž věrná pravdě, ctnosti, Tomu, čí jest, čest dává, Práva nepošlapává!

Když milejší zpěvák tebe Bude zvelebovat vejš, Já pokorně zapřu sebe A pod lípou najdu skrejš,

Kde bratrská má uznalost Uctí jeho dokonalost Y přednostem vyhoví, Y je zpěvem vysloví.

Ale kýž on se neplazý V ničemnostech rozličných! Chuti Cžeské kýž nekazý V písních veršem neslíčných!

Kýž na Parnas nevylítá! Tam ho Umka nepřivítá; Že příbuzná Cžechům jest, Jenom doma chce mít čest!

Kýž tvůj, lípo! stín okusý, Nebo dubu svatého! Jistě zví, že být nemusý Smyslu z cyzyn vzatého.

Neb mu Cžeská přirozenost Dá pocytnout svou vznešenost V spanilosti domácý. – Tu mít máme zpěvácý!