Já Cžech pevně v tebe doufal, Umko, že to dovedu, O čemž mnohý bludně zoufal V časých s zadu y s předu
Až do této přítomnosti, Kde jsy na mne dar milosti Přívětivě vylila, Bych spořádal své zpívání
Bez těžkého namáhání. Tys mi všude svítila. Proběhl jsem tu strašlivou Cestu v krajích veršovských,
Ty jsy mysl mou tesklivou Pro znik kusů mistrovských Dobrotivě ukojila. Svou moc s vtipem jsy spojila
K velké rozmanitosti Díla v verších všelikého, Jak z jazyka jde Cžeského, Tys obživla mocnosti!
Y já tomu se nenadál, Co z jazyka můžem mít. S tebou kráčel jsem dál a dál, Sycbych nebyl mohl jít
Ve tmách všech veršovských skrejší. Hory přešel jsem příkrejší A neustál v dolinách. S tebou sýlu mám y světlo;
Kam jsy zhledla, všecko květlo V spanilejších rovinách. Ale promiň mé poklesky, Kde jsem nohu vyšinul.
Chtěl jsem veršem jíti hesky, By v něm jazyk nehynul. Nezhrdneš nim, jsem bezpečný; Můj um za to ti jest vděčný,
Jejž mám také od tebe. Ho své mocy nepřičítám; Svémyslnost já zamítám, Podrobuji ti sebe!
Víš, jak smejšlím, vše srdečně, Co vlastenská harfa zní. Tim čistější hlas ti vděčně Bude vycházeti z ní.
O mých bratřích též to doufám; Cžeši, jako já necoufám, Budou tebe věrně ctít Vděční, žes je milovala,
Darem, jejž jsy mně podala. Vždy tvou chválu budou chtít. Pomáhalas na Moravě Pilnějšímu Cžechovi
V tom, co doma nebyl v stavě. Snad staršímu bratrovi Příklad v mladším ukazuješ? Jistě oba je miluješ,
By ti slavně zpívali. Budouť oba toho pilní, Kterak jsou rozdílně sylní, Jak od dávna bývali,
Zmizýť v nich nedbánlivost Na své dokonalosti. Ty roznítíš v nich bedlivost O jazyka přednosti,
Jež jim přirozenost dává A tvá milost zachovává. Okrášlejí nim sebe, A v bratrském milování
Spořádají své zpívání, By chválili nim tebe. Všem odpouštíš neuznalost V dlouhém zapomenutí.
Měliť rány své zsynalost, Jenž dusyla vnuknutí Srdce k tobě vzbuzeného. Ta prznila sýlu jeho
A zplodila slepotu, V kteréž rostlo protivenství. Sneslť rozum příkořenství A s násylou mrákotu.
Teprv duše zas okřála V pořádnější svobodě, Když se prve tůze bála V obecnější nehodě.
Že tvé světlo jasnějc svítí, Cžech s Moravcem se zas cýtí K kroku vznešenějšímu, Oba v světle tvém vidějí,
Jak se pevně zjednotějí K skutku výbornějšímu. Dalas příklad vznešenosti U Teutonů sousedů;
Ukázalas nám přednosti Nezděděné od dědů Vlastenského pokolení. Předčili jsou nás v umění,
A tvou mocý budějí, Bychom také k skutkům vstali A důkazy umu dali, Po němž Cžeši dychtějí.
Pozorujíť, jak těžkosti Jsem v jazyku přemáhal. Tu ho znají v spanilosti A jak jsem v něm dosáhal,
Co se tajné všem být zdálo. – Tvou pomocý se to dálo, Že se starý zjevil duch. Ty ho, Umko, osvěcuješ,
Ty ho sylně podporuješ, Aby od něj byl ctěn Bůh. Na tvé velké poručení Zpěvem k Pánu letěl jsem.*)
Rozhlašoval naučení, Jež dostala od něj zem, Má píseň mu posvěcená, Pravdou s nebe osvícená
Má od tebe pohnutí; Neb ty ducha pozdvihuješ, Cžisté srdce zapaluješ K Bohu v verších svou chutí.
V tom sy moudrost tvá libuje, O Královno umění! Cžech s Moravcem přislibuje, Splnit to tvé mínění.
Oslavějí Tvorce tvého, A Původce ducha svého. Ty je umem zdůstojníš. Tak své milé korunuješ!
Věštcům radost připravuješ( Ty jim slávu rozhojníš.
Cookies on Poetry Cove