Nevábí mne rozkoš nocí sycených parfumem ženy,
a vášně záchvěvy marně útočí v netečnou mou krev.
Na mých rtech objetí touhy vyhasly zklamány záhy,
a shaslé myšlenky hledí lhostejně k vábícím vnadám –
jich netkne se svůdný výkřik opojně vypjatých ňader
a hříšné houpání boků nesvede jich z všední cesty,
litují všechny, jež krásu složily na oltář vášně,
milují své družky šeré neznámých smutečních krajů,
jež přijdou zakryty mlhou a opět neslyšně zajdou.
Jen skrytá vzpomínka šeptá vzdáleným odvátým blahem
a stoupá bezhlasně z lože, aby zase zapadla tiše. –
Samoten jdu nitrem shaslým cestami zavátých vůní,
chorobné sinalé jaro, jež síly vylilo mladé
v záchvěvu rozkoše svůdné a hyne zlomeno láskou.