V sentimentální náladě mdlým hlasem slabě pěji,
kdy v temných alejích mých zahrad mrtví se procházejí.
V mé duši šero zelené do dálek temných svítí,
kam chodí myšlenky ušlé spát, jak začíná psů vytí.
Mollovými akkordy hudba v šeru táhle zní,
jako když dívka uštvaná nad svedeným mládím sní.
Bázlivé melodie puchem hrobu krev sýtí,
v mystickém sněhu chladnou vášně barbaři lítí.
V dálce lilie zprzněné v rezavých rakvích lkají,
kdy dívky vlnu ňader svých za peníz černý dají.
Básníka věnec zcuchaný z bezvlasé hlavy visí,
illusí pláč do výskotu života vždy se mísí.
Umění hymnu velebnou ulice ryk přehluší,
nadšení lidé dál pějí o idealech duší. – – –
Úsměv na tváři zmlkl všem, kdo zpěv můj poslouchají,
ústa má bolesti rosu z černalých květů ssají.
Bezkrevné lkavé toniny se zadumčivě chvějí,
já lhostejným smíchem mrtvoly všemu se, všemu směji.