Rád mám mrtvá těla,
zlomena v mlhách černých leží chladná,
v těžkém soumraku v tajemné neznámo duše uletěla,
v němém zápasu shroucena síla zrádná.
Beru v ruce žluté hlavy,
v mlčelivém svitu v prázdné důlky oční zírám zničené,
za uprchlou vůní jich snů v bledé záři paprsek vysílám lkavý,
v zážehu křísení mrtvé rty varem pocelu své krve líbám vznícené.
Nervosní prsty kladu na klenby srdce zkamenělé,
vytekly tony z něho v jásotu žhavých illusí na vlnách neznáma bouřící,
vítězný hrob urval tajemných nadějí mystické květy zmrtvělé,
v napjatých akkordech melancholií fantomy minula zablýsknou v posledním dýmu kouřící.
Smutné loučení dlouhým hledem žalujících rythmů se line,
v bizarním víru zčernalé mlhy po života stopě slídím.
Marno. Všude chlad dýchá. Slza hořké krve se z očí řine.
V zadumání třesoucího puchu hrobu stojím. Nelituji, jen závidím.