Neznámé stíny procházely duší spjatou bolestí viny ztrávené,
v zlomených nárazech korunami třásly smutečních stromů mých zahrad prosněných,
z nichž dýmem žíravým míza vysýchala z kůry znavené,
v marném čekání rosy z hlubin mých studní zazděných.
Stromy k zemi své šíje klonily, píseň svou nedohrály,
listí jich ve vlnách umdlených padalo v slabosti horečné,
seschlé plody s chutí z ulice prachu visely matně, v chorobě nedozrály.
A zvolna sypal se popel vychládlý, proudem přikryl vegetace trosečné.
Vše vydechovalo dusící athmosferu pouště těžkých tlaků,
všude znělo monotonní ratolestí zvadlých volání,
jichž žízeň nesýcena křičela hlasem marným na řady mraků,
jichž hlad v zemi neplodnou v námaze prázdné ryl ve ztuhlém lkání.
Uprchly vůně sýcené tisícem květů v jediném brány sklonění,
v nepřátelských touhách sežloutlé slzy zadumčivou padaly vráskou,
bloudící úzkostí v zvětralém akkordu tony v hrob stoupaly v smrti šumění,
hlasem vyznělým třásly v chorobných strunách poutanou života maskou.