Umdlený monotonním vlněním žití
přeplněného rozkoší a bolestí,
hynu pod hrubými nárazy,
jež padají se světa na hlavu mou.
Krev všemi otvory vyřinula se z duše mé,
já zsinal, klesl pod tajemstvím vášně,
jež uhasila rozum, vůli,
zpustošila plné zásoby mých citů.
Duše stala se kořistí nečistých, hrubých vítězů,
kteří na kusy rozsápali,
do země zdupali prapor čistoty
a ztýčili v nitru mém kalný prapor rozkoše,
jenž rouhavě vlaje na posměch slunci,
které nad ním září,
na posměch měsíci a hvězdám,
jež jasem k němu se schylují,
na posměch dešti panenskému,
jenž marně kal smývá,
na posměch sněhu lilijnému,
jenž bělí krystalů svých marně ho skrývá.
Duše ssaje do sebe vyschlou šťávu zahořklou shnilých citronů,
kdy rosu nebeskou chtěla píti,
hluboko zalézá do dálek skrytých s křídly schlíplými,
kdy do tajemných výšek Neznáma chtěla létat.