Zádumčivá hlava Krista nesla se krajinou snící, pohledem záhadným život země objímala všechen, radostné úsměvy štěstí odvály již z Jeho zraků, bolesti vrásky se srovnaly v lhostejnost věčnou čela.
On dávno svůdný kmit rozkoše demonské již přemohl, a tvrdě zlomena byla Jeho nejžhavější touha a Jeho nejvyšší bolest již dávno splynula v mdlý klid. To tehdy nebylo, kdy Jeho stupena byla láska,
a vysmívajícím nevděkem spláceno dobrodiní. Ani kdy ctižádost přemáhal a svůdnou řeč satana, ni Jeho city kdy nejčistší šlapány bídnou patou, kdy On ret Jidáše zkřivený na tváři své ucítil,
který Ho za hroudu stříbra vydával katu a kříži. Ni tehdy, tělo kdy Jeho bolesti horečné rvaly, kdy nízká žoldnéřů rota v svaté mu plvala oči, a Jeho líc byla pokryta políčky rouhavými,
On rouchem potupným oděn, třtina Jemu dána v ruce, a na ostříhanou hlavu koruna vstavena z trní, kdy ostny trnové čelo zsinalé Mu rozrývaly, kdy tupé hřeby se v Jeho rozpjaté zabodly údy
a proudy zčernalé krve tekly v neúrodnou půdu. Ni Jeho cudnost kdy byla na posměch všem vystavena, On nahý na kříži vztýčen, pohledy drzými klován – – a všichni se posmívali jeho bezmocnému bolu.
Jiným chtěl pomáhat a hle – pomoci nemůže Sobě! Ani, kdy zoufale poznal, že Jeho oběť je marná, a nebe kdy viděl prázdné, peklo přeplněné hříchy. – Netruchlil nejvíce tehdy. Proroka poslání nesl,
aby se slova písma naplnila. Tehdy však, kdy On lásku k ženě, jež milovala mnoho, přemáhal v prsou, kdy tělo i duši pokorně složila k Jeho nohám,
slzami lásky je smáčela, polibky pokrývala a vlasy rozpuštěnými k Němu se připoutávala, tehdy, kdy své bílé ruce ovila kol Jeho boků a k ňadrům svým rozechvěným kdy Jeho kolena tiskla
a v Jeho klín horkou hlavu oddaně sklonila svoji. V Něm zasvitla touha a sladce svlažila oči, kdy ruku položil chvějící na její bílé hrdlo a s tváře zbledlé kdy stíral proudící palčivé slzy –
prudce Mu zasvitla touha, touha po veliké lásce, ve stínu náruče Své ukrýt její zvlněná ňadra, ke rtům Svým umdleným přitisknout hořící její ústa a ruce ovinout kolem měkkého jejího těla,
jež lásce jeho se vzdávalo oddaně trpělivě, odvážně splynout s ní v dlouhé mlčící objetí a žhavým proudem jásající krve plameny blaha rozžehnout nejvyššího.
Již zvedal ruce Své, aby se spjal s její toužící krásou. Oči se široce Jemu rozvíraly měkkým leskem snů neznámých. A náhle
hlas zavyl Mu v mozku, provlekl se táhle krví jako drát prudce rozžhavený, hlas hrozivého ticha a bodajících samot, hlas pustých smutků beznaděje. Ruce bez hnutí sklesly a tělo bezvládně ztrnulo,
z očí zatmělých vyrazil divě proud zoufalých slzí. To byla nejvyšší Jeho bolest. Tehdy v něm zápasil člověk, kdy rukou vlastní svou udusit měl nejsilnější
touhu krve i duše, kdy sám měl ubít sen člověka nejžhavější. Tehdy se v bezmocném zoufalství vzepjala bolest, zděšeně vzplanula požáry nejsmutnějšími. – – A bledý
a sinalý hořce prosil Otce nebeského, aby vzal od Něho kalich božského poslání Svého, jak člověk by směl žít a milovat. – A nebe mdlé bylo,
klidné a lhostejné. – A On na pravici Otce Svého sedí, aby soudil živé i mrtvé.
Cookies on Poetry Cove