Kdy smutný soumrak plaší černou silou umdlenou slunce zář,
v němém tichu žeh vzpomínek kmitá se v duše mé stínech vířících,
z nich v svitu bílém vznáší se bledá snivá tvář,
letící její hled boří se v dráždivé vlnění zřítelnic jiskřících,
suggeruje v zlomenou minulost život zmládlý tlumeným zachvěním,
probouzí shaslé na rtech polibky, utonulé touhy závratných křísí objetí,
zadumčivých resonancí van snáší opojným šuměním,
schvacuje obnoveným žárem mrtvé něhy v kovovém sepjetí.
V stínech oblačných vzdušný obraz blaha vznáší se v teskném snění,
za harmonických nárazů tonů sklání se k hlavě mé rythmem ztišeným
a šepce snivou hudbu mystickou duši v jímavém pění,
proud vonného vzduchu zachvívá k mým skráním vzkříšeným.
V rozkoši čisté cítím na čele vůni polibku v dechu tajemném,
cítím, jak etherné ruce mne v měkkou náruč růžovou vinou,
cítím, jak těsněji tisknou mne bílé lokty k ňader lilijím v dotyku jemném,
cítím, jak v duši mou v ohnivém svitu se paprsky blaha čistého linou.