Můj dům jest opuštěn,
nikdo neruší jeho netečného klidu,
jen chrapot mých snů.
Zaprášené květy smuteční
mdle rostou v rozpuklých stěnách
a šeptají své písně ošumělé.
Okna jeho jsou z šedého skla,
zamženého chudou rosou podzimů,
a nepropouštějí paprsků slunce ni hvězd.
Střechy sbity jsou z prken rakví zpráchnivělých,
a podlaha duní a chvěje se
bojácně a potměšile.
Brány pokryty jsou rezem zčernalým,
závory jich nikdy se neposunou,
marně tluče na ně ruka zbloudilá.
A lože mé vystláno je vzdechy milenek,
jež všecky jsem opustil,
neboť dávaly mi jen těla svá.