V chrámu Neznámého skláním kolena svá,
spínám ruce své,
abych setřásl s těla svého hrubé výpary
hnijícího bahna světa,
abych zmrvenou duši svou vznesl ve výše,
kde neplane stuchlé světlo pozemské,
abych melodií harmonickou
profanními tony světa nerozrytou
zapěl čistý hymnus Tajemnému,
jehož neznám a nepoznám.
Má duše v zapomnění modlitby se hrouží,
sladkými tony spěje k Neznámému,
jenž ovíjí ji vonným dechem svým,
vine k srdci svému bílým polibkem.
A mění se duše v lilie květ.