Mé noci dlouhé jdou v samoty opuštěné,
váhavě kráčejí v zelené mlhy ranní,
s nejistým pohledem ke snům jdou nevysněným.
V oči mi padají ubledlé shaslé stíny,
vnikají v mé pusté komnaty nezazděné,
lhostejně samy jdou k svým smutkům bezejmenným.
Vše hlucho, jenom noc vine se zádumčivě,
její tmy nedráždí jas slzy ni úsměvu
a stejně ochotně přikrývá hřích i ctnosti.
A v lože se kladu vůní žen neprossáté,
mých retů k polibku nehledá touha lásky,
netečné krve mé nekřísí náruč žhavá,
mých bolů netiší světice čistým dechem,
ni smilné objetí neláme jejich stesku.
Vyhublé ruce se vzpínají marně k visím,
k etherným zjevením tajemných tragik noci,
chorobně klesají tlačeny tíhou stínů,
strnule, bez síly, bez hnutí visí z lože
nehřáté milenky oddané stiskem vřelým.
Vzkříšené touhy mé bičují v nitru sebe,
procitlá krev bije zmateně v choré stěny,
probouzí akkordy vyznělé tonem trpkým,
a v spánky bodají ubité hlasy klamu
jak v dýmu zmizelé vzpomínky neslyšené.