Z profanních ulic má duše divá
v kout zatmělý svůj prchá v dál,
před řevem davu plaše se skrývá,
ten zapáchá, ten hází kal,
a třísní toho, jenž štít má čistý,
mu v obličej plvá siný,
pak v hnusný klid svůj se vrací jistý,
čeká, až čist půjde jiný.
Cookies on Poetry Cove
We use cookies to remember your language preference and — only with your consent — to learn how Poetry Cove is used. You can change your mind any time.