Hvězdy spaly u svých milenců
a měsíci smutno bylo samotnému na nebi.
Znechutilo se mu již pozorovat monotonní lidi
a nebavilo svitem náhlým překvapovat
milence v hustém stínu snící,
ni rušit zlodějům jich lstivé práce,
a naivní písně poetů, jež v dlouhé chvíli
brnkali ku jeho poctě,
omrzely ho již.
Nikdo ho nemiloval
a on opuštěn stál mezi netečnými mraky.
Tehdy vzplanula v něm touha po ženě:
by jeho sesláblou obnovila krev
a vůní svou jeho prázdné vyplnila noci.
A vnikl v ložnici bledé panny,
kdy ve snu milenci příštímu se poddávala,
opojil svitem klamným její ustrnulé oči,
v její krev touhu vlil po objetí svém.
A ona stoupala na vrchol nejvyšších stromů,
však paprsky, jež vyslal, sláby byly, aby ji unesly jemu. –
Tehdy vztekle strnula jeho tvář, zlý úsměv kameněl na ní,
a zlomyslná vymyslil zla:
On bledým a smutným perversní suggeruje touhy,
láká z vyhřátých loží na temena střech a vrcholky stromů,
aby marně se vzpínali a svíjeli po jeho objetí.