Kde jsi, Ženo, jež záříš přede mnou v mystických vidinách,
po níž křečovitě rozpínám náruč své touhy,
po níž v mdlobách temných volám v noci pozdních hodinách,
kdy snáší se za tmy naříkající v duši mou bolesti soumrak dlouhý.
Volám po tobě, Ženo Bílá, již marně hledal jsem v světě,
abys uchránila poslední čistý kout duše, na nějž nepadl prach v požitku mstivém,
jehož černý polibek v šíleném vášně vzplanutí se nedotknul kletě,
v němž nesvíjely se smysly křečovitě v trhání rozkoše divém.
Čekám na tebe, abys vzkřísila mé srdce zmrtvělé,
abys roznítila oheň v oku, jejž víchor vášní shasil,
abys vyházela ze zahrady duše mé listí v hnilobě setlelé,
abys vytrhala ze záhonů zmíjí bejlí, jež mor rozkoše nasil.
Po čistém polibku tvém šeptají rty mé v krvavé žízni,
po lilijném objetí tvém nedočkavostí hruď má zmírá,
po bílém ohni těla tvého spíná se vychládlá krev má v mrazivé trýzni,
po sklonu duše tvé v bolestném čekání nitro žádostí štkavou se svírá.
Má náruč v modravou dálku rozpjatá klesá vysílena,
ty stále skryta dlíš v rozjímavé samotě mystické tůně,
a v duši mé dál se šíří černá rána stříbrnou rosou dechu tvého nescelena.
Ty nejdeš! Nevidím světla, neslyším zvuku, necítím vůně.