Nálada temná nesla se v resonancích zadumčivým smutkem zrosených, kdy já za slabého zvonění hran bloudil na záhonech své duše zkosených. Na hromadě ležely tu kostry lilií a růží v žalu tichém nyjící, na jich místě bujely blíny nad popelem vůní prchlých mámivě vyjící.
Otrávené výdechy par stoupaly v hustých mlhách ze záhonů vegetace ztrávené, v zeleném mraku kroužily v zmírající krajině života vůně zbavené. Černými výpary sytily těžkou athmosferu v teskném chvění, dráždivě zmítaly smysly mými v krvavém snění.
Mámivě lákaly opojným jedem svým v nervosním kmitu, jako bludičky v kraji neznámém v svém fosforeskujícím svitu. Závoj mlh houstnul nade mnou v lehkých polosnech, zvolna narkosou dusivou plnil úskočně duše dech.
V tváře dýchaly blíny usládlého jedu pocely jak mstících děv, v šumění tišivém štkavé melodie měnily v jásavý zpěv. Do svůdného klínu jich složil jsem hlavu znavenou, ssál dychtivě páry v svou duši teskně zmámenou.
Ztlumeně bodavé rythmy mžikem proletly nitrem cév, zvířily v bolesti pohnutím opojenou stuhlou krev, silnými nárazy bušily do svírajících stěn, budily prudkými výchvěvy nitro uspané v klamu sen.
Tempem volným zmlkaly v dusných komnatách nitra v tichnoucím choru, jež zmítalo se v shasínajícím vědomí marného vzdoru. Sbor snů a illusí plakal nad chrámem duše mé padlým, brutální smála se rozkoš nad citů záhonem svadlým.
Cookies on Poetry Cove