Tam, potoka kde leží zátočina,
ční smutné vrby k nebi nepohnuty,
ve chladné bahno vpadal list jich žlutý,
neb zaváta jím břehů uschlá třtina.
Cos jako ztraceného žití vina,
jak prázdnoty a nudy přívan krutý
chví teskně zježenými jejich pruty,
jichž holá kštice k obloze se vzpíná.
Ó nudo samoty, jež z vás tu zívá,
jak zřím vám, vrby, v nitro zasmušené,
jež necitný chlad jeseně teď studí!
Ba, jest vám asi, jako brachu bývá,
jenž vyspává se z noci prohýřené
a ve dne náhle vytřeštěn se vzbudí.