Víš, jak jsme jednou v neděli
šli polem láskou zardělí
– já zřím vše jak v den dnešní –
a jak jsme potom na chvíli
své kroky tiše stavili
pod bílou květem třešní?
Víš, jak tím tichem kolem nás
se počal chvět Tvůj sladký hlas
a vlhnout slzou řasa?
Jak tíží štěstí zemdlená
se dotkla jeho ramena
Tvá hlava zlatovlasá?
Víš, jak Tvá ruka přemilá
se kol mé šíje ovila,
jak vzhlédlas ke mně, dítě?
Jak ve slzách a polibcích,
když kolem nás již život ztich’,
jsi řekla: „Miluji tě?“
A víš, co od těch hrozných dob,
co sen mé lásky klesl v hrob,
co mi Tě nebe vzalo,
víš, co to bolu, slzí, muk,
co vzdechů v každý srdce tluk,
víš, co to krve stálo?