Šla do chrámu – byl Velký pátek právě –
v své kráse všemohoucí tak a chladné,
mně zdálo se, že jako stíny zrádné
těch za ní jdou, jež zabila již hravě.
Ať venku ruch se vzdýmá roven lávě,
zde Jeremiáš žalmu hromy vládne,
hřmí v duši jí, až tváře blednou vnadné
led citů v žár a plamen žhoucí tavě.
Jak velezpěv o Krista umučení
zní pašije a jejich „Miserere!“,
cit zdrcení jí „Na kolena!“ praví.
Pak jako bílý příval očištění
se v duši její sladkým proudem dere
a ona v pláč vypukla usedavý...