Zavání z otav, cítíš? Večer nastal.
Vzduch vlahne, z močálu čpí po šáchoří.
Jde sekáč. Skokan střík! se v potok vnoří
a z louky vlhce fejfaruje chřástal.
Svět kolem měkne, lísavě tak sládne,
jak stéblo pšenice bys kousal mladé,
tam urousán se sysel v brloh krade
a v mezi sráží se pot rosy chladné.
Jak sukně škrobené tu vzšumí vrby,
jim sytost léta táhne korunami,
vším zhrdajíce dumají tu samy,
jen much španělských mok je v kůru svrbí.
Teď stmívá se. Ha, pro havěť to trachta!
Chroust brní, mušky palčivě tu syčí,
tam netopýr jak zlekán vzduchem příčí
a žabí sbor v to ze široka žvachtá.