Po dávných letech chodec osamělý
jdu ulicí, jež v pustou tmu se halí,
v mé duši zas ty sladké hrůzy vzplály,
jež kdysi jí tak vsemohoucně chvěly.
Ty rány v srdci zas se otevřely,
jež hřeby samoty tam zanechaly,
ty bílé, ušlapané ideály
jak z věčných hrobů svých by vstáti chtěly.
A v němou noc jak zírám vyjevený,
tu zdá se mi, že v temné dáli stojí
kdos příšerný, jenž ticho vzrývá steny.
Vím, proč se v tvář mi pohlednouti bojí,
proč jeho pláč jen slyším utajený:
stín krvavý to první lásky mojí.