Byl žní den parný. Bouře každou chvíli
se spustit mohla; co ve faře paží,
vše spěchá v pole, slunce žár kde praží –
strýc farář jen a já jsme doma zbyli.
A v kuchyni, kde ruch a šum vždy čilý,
my kutíme, až pot se v čelo sráží,
by – jak děl strýc – „až přijdou ku menáži“,
se ženci na poledne posilnili.
On kuchařem, já služkou. Pán Bůh s námi!
My šotky kuchyně jsme vyplašili
svou hroznou prací jistě v oné chvíli.
Neb v páru, šum a klepot vařečkami,
jenž ke stropu se zvedá v hlučném víru,
zní přeučený disput o Shakespearu...